Není jímavějšího svědectví nežli osobní vzpomínky. Dnes již světoznámá autorka nesmrtelné Pipi Dlouhé punčochy započala svou kariéru unikátním deníkem, který mapuje válečné události druhé světové války.
„Sluníčko svítí, je teplo a hezky, na Zemi by se dalo tak krásně žít. V 11 h vyhlásila Anglie Německu válku, stejně tak Francie, ale přesný čas neznám.“ Toť první záznam ze 3. září roku 1939 tehdy dvaatřicetileté Astrid Lindgrenové, kterou napadlo, že by se mohla pokusit zaznamenat do deníků (vedle svých osobních událostí) také světové dějiny. Měla k tomu popravdě mimořádně vhodné podmínky.
Jednak Švédsko, ve kterém žila, jako jedna z několika mála zemí v Evropě zůstalo neutrální a válka na jeho území neprobíhala. Země žila po celou dobu v podstatě v blahobytu (až na částečná omezení, které řešily potravinové a jiné přídělové lístky) a lidé měli dobrý přístup ke kvalitním a ne nějak propagandisticky zkresleným informacím z tehdejších médií (noviny, rozhlas), čehož autorka využívala, poznamenávala si, co slyšela, a schovávala si výstřižky z novin, které vlepovala do deníku. Velkým osobním přínosem Lindgrenové byly informace obsažené v soukromých dopisech, které měla za úkol číst a kontrolovat a případně odchytit tajné informace (například souřadnice vojenských základen). Její práce na oddělení pro dopisovou cenzuru byla velkým zdrojem faktických informací z front, které se ani do médií nedostaly, ale také silných osobních příběhů, jež si autorka naštěstí nenechala tak úplně jen pro sebe (což měla!), ale svěřila je deníku.
Její Válečný deník obsahuje mnohé velmi zajímavé informace, které si vydržela psát a střádat dlouhých šest let. Jejich význam ve zpětném pohledu možná nebyl největší (a často se tak nezmiňují), ale leccos dávají do souvislostí. Ať už se jedná o spousty jednotlivých, taktických úkonů Němců nebo někoho ze Spojenců. Lindgrenová se logicky také více zmiňuje o dopadech války na severské země, na dlouhodobé spory Finska s Ruskem, okupované Dánsko, Holandsko a další, ale rozhodně neopomíná v čase, kdy se události děly a situace se vyostřovala, zmiňovat i ty nejpodstatnější věci. Vše doplněno o výstřižky dobového tisku a fotografie.
Kniha je rozdělena do kapitol dle válečných let. Nejdříve čtete klasické deníkové záznamy a poté, než začne další rok, máte možnost nahlédnout do originálních zápisků ve švédštině včetně fotografických příloh, které ale bohužel nejsou přeloženy, což bych ocenila. Její vlastní text, novinové výstřižky a další zápisky, na které autorka v textu odkazuje, jsou do češtiny přeloženy jen jednou větou nebo je počeštěn pouze nadpis.
Ono kouzlo deníkových zápisků spočívá právě v postupném dávkování informací. V planých nadějí na brzký konec války, ve zlomových situacích, které nikdo nečekal, nebo si naopak už všichni mysleli, že na ně snad nikdy nedojde, a ono nakonec došlo (Den D). Mimo jiné také z deníků vyplývá, jak brzy se ve světě vědělo o koncentračních táborech, jejichž existenci se posléze snažili lidé popírat (minimálně v prvních válečných letech), nebo jaké mimořádné okolnosti, resp. přírodní jevy doprovázely válečná léta (mimořádně dlouhé a kruté zimy). Zvláštní také byla obava, kterou Astrid Lindgrenová od počátku vyjadřovala vůči Rusku. Bála se ho a psala, že se mu nedá věřit.
Dalším plusem knihy byl pro mě, a jistě i pro mnoho dalších čtenářů (a zejména čtenářek), osobní, běžný život v tehdejším Švédsku, který Astrid na stránky rovněž zaznamenala. Obsah se tím odlehčuje a mimo to je zajímavější. Dozvíte se, co dostávaly její děti který rok k Vánocům a narozeninám, jaké kdy řešili v rodině spory, co kdy jedli, jaká omezení jim kdy připravila válka, kam jezdili na dovolené a jak je trávili nebo i nezřetelný popis alespoň dočasného krachu jejího manželství, který je popisován neurčitě a zůstává tak trochu v mlze. Koho by to zajímalo, může si dohledat informace o jejích dětech i vztahu, který skončil nečekaně brzy Stureho smrtí. Prvního syna Lasse měla se ženatým mužem ve dvaceti, po propuštění ze zaměstnání ho musela svěřit do pěstounské péče a posléze, když se vdala, si ho vzala k sobě zpět a měla ještě dceru Karin. Podruhé se již nikdy nevdala.
Poslední perličkou, kterou se rovněž dočtete v jejích zápiscích, jsou začátky jejího psaní. Mimo jiné i zrod Pipi Dlouhé punčochy, jejíž rukopis nejdříve nakladatelství Bonnier v dubnu roku 1944 odmítlo pro jiné plány a chybějící místo v rozvrhu dětské literatury těch i dalších let. Originál jejího dopisu i odpovědi nakladatelství naleznete v přílohách na konci knihy, spolu s doslovem autorčiny dcery. Sama Lindgrenová byla stran svého spisovatelství skromná. Svůj celosvětový úspěch nemohla předpokládat. Myslím, že mnoho dětí i dospělých by rozhodně nesouhlasilo s tímto jejím prohlášením:
Válečné deníky 1939-1945 Astrid Lindgrenové (Slovart, 2017) vřele doporučuji všem, kteří si chtějí příjemnou, nenáročnou formou zrekapitulovat válečné dění, mají zájem se dozvědět, jak se žilo v tehdejším Švédsku (i jinde), nebo je zajímá, jak umně, stručně, přesně a současně výmluvně autorka dokázala zachytit atmosféru doby i jednotlivé události.
95 % (s přeloženými přílohami by to bylo 100!)
