Dívka ve vlaku se tentokrát ponořila Do vody

Voda je životadárná, bez ní život neexistuje. Umí o něj ale také snadno připravit. Někdy je to náhoda, smutná tragédie, jindy úmysl. Od sebevražd přes plánovaná utopení po schování těla -

- voda toho na různých březích „viděla“ už mnoho. Ale ona nic nepoví... Jenomže v tomto případě existují i jiní svědci, kteří pravdu znají, i když ji možná už vzala voda...

Různých charakterů i drobných příběhů je plná nová kniha Pauly Hawkins, matky bestselleru Dívka ve vlaku. Tentokrát jde o trochu jinak laděné dílo - nechybí velké množství tajemné historie a tajemství všeobecně, je v něm mnoho ne zcela vyřešených záhadných úmrtí, mnoho trpících stižených ztrátou blízkých, kteří k nim stále promlouvají anebo naopak příliš mlčí, a postav je zde tolik, že si v nich nejspíš chvílemi neudržíte úplně přehled.

Oba nosiče, nová kniha i audiokniha, díky níž jsem se s příběhem seznámila já, vyšly nedávno. Vzhledem k velkému množství postav má tentokrát mluvený formát pěknou řádků účinkujících. Příběh je vyprávěn nikoli jen vypravěčem, ale z pozice všech zúčastněných, a to i ze záhrobí. Hlavní děj se točí okolo tůně Tonoucích, v níž v průběhu času přišlo o život hned několik dívek a žen. My se v malém městečku Beckford, kde se všudypřítomná řeka i samotná tůň nacházejí, ocitáme ve chvíli, kdy v ní byla nalezena mrtvola svobodné matky Nell Abbotové, a to jen několik málo týdnů po smrti mladé dívky Katie Whittakerové, nejlepší kamarádky Leny Abbottové, Nelliny dcery (v podání Lucie Pernetové).  Nell Abbotová byla spisovatelka a sbírala materiál k sepsání knihy o těch, kdo skončily svůj život ve vodě. Rozmlouvala s těmi, kdo si pamatují nebo to alespoň tvrdí. Hledala pravdu, a to je vždy nebezpečné. Po její smrti k Leně přijíždí její teta, Nellina sestra Jules Abbottová (Jitka Ježková), aby se znovu podívala nehezké, možná ne vždy zcela správně pochopené minulosti do tváře. Nově se v městečku ocitá také mladá, převelená seržantka Erin Morganová (Jana Stryková) s flastrem, který by na malém městě představoval senzaci, ale právě ona se mi z postav líbila snad nejvíc, jak originalitou charakteru, tak hereččiným super arogantním a přezíravým ztvárněním.

Úplně nejlépe se role interpreta ale podle mého názoru ujala Růžena Merunková v roli staré Nickie Sageové, média, té, která chtěla mluvit, ale nikdo ji nechtěl poslouchat. Samozřejmě až na Nell. Hlasové variace, se kterými v příběhu disponuje, byly skutečným hereckým koncertem. Krásně a přesně vystihla i  způsob mluvení takovýchto starých, lehce zapšklých pan. Co se týče zmíněné Jules alias Jitky Ježkové, té se nedá upřít vskutku citlivě zvládnuté uchopení náročné, v podstatě nemocné ženy i její následné prozření a nabytí alespoň částečného sebevědomí kvůli nové odpovědnosti.

Jak jsem uvedla už dříve, příběh je trochu mysteriózní a doslova plný drobných příhod a událostí všemožných postav. Všechny spolu alespoň nějak souvisejí nebo mají pro celkové vyprávění jiný přínos, i když někdo by mohl podotknout, že jich je možná na tak krátký obsah až příliš. Speciálně mě zaujaly jednotlivé osobní tragédie i hloubka propracování některých charakterů, jejichž unikátního, někdy velmi obtížného hlasového ztvárnění se skvěle zhostili vskutku všichni zúčastnění herci. Je jasné, že autorka má čtenářům potažmo posluchačům rozhodně co nabídnout, jen tentokrát to nebyl takový wow učesaný příběh se senzačním odhalením jako posledně, ačkoliv ani tady nechyběl, řekněme, zajímavý závěr.

Pokud jde o další vlastnosti audioknihy, ta je opět zpracovaná velmi pěkně, včetně hudební kulisy, která svým aranžmá odpovídá typu tajemstvím opředeného příběhu. Skládá se z lehkých, molově zabarvených klavírních tónů (někdy hlubokých, jindy vyšších, jako samostatná melodie) za rytmicky neměnného, snad houslového, doprovodu. Kromě samotné hudby můžete během poslouchání také zaregistrovat další zvukové kulisy jako například jemně unikající bublinky na hladinu charakterizující snad unikající duše zemřelých. Režisérovi Michalu Burešovi tedy opět není co vytknout, naopak lze pochválit za přidání „muziky“, které bych já osobně snesla klidně ještě víc.

75 %