Čtenář z vlaku aneb láska v USBčku

Všichni mají rádi pohádky! Někomu se líbí i ty nejnaivnější určené zejména pro děti, jiným sofistikovanější romantické příběhy. Někdo, kdo má štěstí, třeba dokonce prožije pohádku ve svém vlastním životě... 

Každé ráno ve stejném vlaku četl stažené kůže jednu za druhou jednoduše tak, jak mu zrovna přišly pod ruku. Brzy si našel své posluchače. Nechtěl být oslavován, nedělal to pro ně. Chtěl osvobodit těch pár pozůstavších, aby mohli v klidu spočinout s ostatními...

Čtenářem z vlaku v 6.27 je ubohý třicátník jménem Guylain Vignolles, jehož největším břemenem je právě jeho jméno. Přesmička na Vilain Guignol, tedy ošklivý kašpar, se přímo nabízí. Guylain vede nezajímavý život. Spolu s pátou generací Rougeta de Lisle žije v garsonce, ze které každé ráno všední části týdne pokračuje na vlak, odkroutí si pracovní dobu (doslova, někdy i v křečích nad záchodovou mísou) a večer jede zničený vlakem zase domů. 

Své zaměstnání nenávidí. Ačkoliv si myslel, že se časem otupí, už při pohledu na betonový plot, za čímž má To své doupě, se mu stahuje hrdlo.

"Mohutné a hrozivé To stálo přímo uprostřed haly. Za více než 15 let v práci se Guylain nedokázal donutit říkat Tomu jménem, jako kdyby tím, že To pojmenuje, uznal jeho existenci, dal k ní tichý souhlas, což v žádném případě neměl v úmyslu. Nikdy nepoužít jeho název, to byla poslední hráz, kterou mezi sebe a to postavil, aby Tomu definitivně neprodal duši.

Nenávidí místo, To, svého tlustého, špehujícího, kárajícího šéfa Félixe Kowalského i hloupého a nedočkavého spolupracovníka Brunnera. Ovšem na vrátnici, kde tráví polední, odpočinkové pauzy,  a je tak co nejdál od Toho, má něco jako přítele. Yvon Grimbert je postarší, vznešený vrátný, mluvící téměř výhradně v alexandrinech. Když zrovna nestojí a nerecituje, čte si je, či zapisuje své vlastní. 

"Zde řada řidičů již poznala můj hněv,

přijeďte včas a budu beránek, ne lev,

Nu, složte ten náklad a zažeňte svůj strach,

to, co vás zdrželo, ať vezme odsud prach."

Jednoho chladného březnového jitra si Guylain při sklápění sedačky ve vlaku všimne malé, červené věcičky. Je to USB flash disk. Strčí si ho do kapsy a nedočkavostí se třese přes celou pracovní dobu až do večera, kdy konečně doma zastrčí úlovek do počítače. Nejdříve ucítí lehké zklamání. Složka s názvem Nová moc neslibuje. Její obsah mu ale (ale i jí) změní život. A nemyslím tu flashu...

Román autora složitého jména - Jean-Paul Didierlaurent - nepostrádá typický francouzský humor. Děj je vcelku napínavý a má dobrý spád. Je zde několik pěkně vykreslených, originálních postav. Díky "staženým kůžím" a obsahu USB vlastně čtete hned několikero odlišných děl a žánrů - od kuchařky, přes erotiku až po osobní deník. Příběh je ve výsledku novodobou pohádkou o princi na bílém koni, až na to, že ten princ a kůň je spíš intelektuál s rybičkou :).

"Tetičkismus číslo 5, nejkratší a můj nejoblíbenější: Moč a miř."

77 %