Osmnáct let, osm měsíců, devětadvacet dní... Tak dlouho žila Karen Blixenová alias Tania, jak ji pojmenoval milovaný Denys, v teplé Africe na své farmě Mbogani blízko Nairobi.
Osud (a šetřiví příbuzní) tomu chtěl, že ji proti své vůli musela navždy opustit. I na konci svých dní věděla, že smět dál zůstat, byla by šťastnější, než v Evropě s veškerou nabytou slávou, jež si vydobyla psaním pod svým bezpohlavním pseudonymem.
Velká žena umírala v křehké, podvyživené skořápce, kterou už nějakou dobu krmila jen ústřicemi, hroznovým vínem a chřestem, osamělá. Do konce svých dní ale nebyla sama. Její věrná Clara, která jí zasvětila svůj život, se její „nadvlády“, jak to sama nazývá, dokázala zbavit až po barončině smrti. V díle, které jako Isak Dinesen zanechala ale bude žít navždy.
„Země je proto kulatá, abychom neviděli příliš daleko do budoucnosti.“
Fiktivní příběh baronky Karen Blixenové je překrásný, inspirativní a obsahuje prvky z jejího reálného života - například v podobě postav. Zakládá se na studiu jejích korespondencí, osobního archivu, jejího díla i mnoha knih, jenž o ní kdy byly napsány. Kniha se skládá ze čtyř různých dílů, prologu a epilogu, kde každá část vypráví o jiném období barončina života. Dovoluje nám tak utvořit si komplexní představu o tom, jak kdy žila. A to je krásné! Jedna z věcí, která mě zaujala, bylo to, jak jsem ji jednou milovala a souzněla s ní, a jindy nenáviděla.
Nejraději jsem s ní byla v Africe, o které pojednává kapitola druhá: Mladá, silná, úchvatná Tania zaplatila za svůj titul přespříliš vysokou cenu. Platila za manželovi nevěry. Za ženy muže, kterého nemilovala. Jejího jediného, co nosila ve svém srdci, Denyse, na kterého více čekala, než byla s ním, jí doslova vzalo nebe.
Posléze musela opustit svou druhou rudě žhnoucí lásku, kde strávila nejkrásnější roky svého života a vrátit se do Dánska. Chtěla si vzít život, jako její otec. Nakonec se ale rozhodla bojovat a stal se z ní několikrát za sebou oceněný nejlepší spisovatel Ameriky, kde její dílo pod pseudonymem Isak Dinesen vydávali (dánské čtenáře si získala až později).
V příběhu to nikde nezaznělo, ale příjmení Dinesen zřejmě mělo být poctou jejímu Denysovi... celá druhá část knihy se nese v duchu tak vzrušující exotické minulosti. Je to celkově smutná, ale vskutku krásná část... ach, ta láska! Dusivé, všudypřítomné teplo Afriky, bolest ze ztrát, neutuchající vzpomínky...
Tato kniha je výjimečná, zábavná a složitá. Předvede Vám, že i slovy se dají mistrně vyjádřit emoce. Nepatří mezi takové, co je přečtete naráz. Spíš ji budete číst dlouho a rádi se k ní někdy vrátíte, protože díky ní se vaše představivost zatoulá do dálek zeměpisných i historických a někde tam v dálce se střetne s Kareninými vzpomínkami, které se na dlouhý čas spojí ve snovou realitu...
„V mém žaláři srdce zpívá:
Chci křídla, chci křídla.
Žádný jiný zpěv na světě
nezní mi tak mocně v uších.
I ptáci zrození v kleci sní,
že budou svobodně létat po nekonečném nebi,
a tak i v mém žaláři srdce zpívá:
Mít křídla, mít křídla."
Vzdávám poctu autorce Dominique de Saint Pern a děkuji. Tato kniha mě skutečně obohatila.
95 %
