Amerikána

Myslíte si, že být africkým a afroamerickým černochem v Americe je jedno a to samé? Tipli byste si, z jaké africké země nejčastěji pocházejí černoši žijící v Americe? Napadá vás, co všechno je vlastně primárně určeno jen „bílým“?

Jak se nespoutané Nigerijce podaří začít nový život v cizí, kapitalistické, ale svobodné zemi daleko od rodiny, přátel i partnera, v zemi, kde je rasa stále tématem k hovoru?

Ifemelu, neuvěřitelně silná, sebevědomá a výrazná hlavní postava Amerikány, knihy, kterou lze zařadit do žánru vzkvétající imigrantské literatury, má můj neskonalý obdiv. Autorka románu Chimamanda Ngozi Adichieová, kterou s hlavní hrdinkou spojují minimálně podobné životní zkušenosti, zaujala kritiky i veřejnost už svými předchozími dvěma romány Purple Hibiscus (Purpurový ibišek, 2003) a Půl žlutého slunce (2006; česky BB art 2008). Její nejnovější počin,  Amerikána (2013), kromě nominací na různé ceny obdržel i další poctu v podobě zakoupení filmových práv. O převedení Ifemelu na plátno se postará držitelka Oskara, keňská herečka Lupita Nyong’oová, takže se máme na co těšit.

Amerikána je komplexní a mnoho výpravnou knihou. Pojednává o životě mladé, krásné a inteligentní Igbo dívky z Lagosu, která se kvůli neustálým stávkám učitelů a dalším problémům v zemi, kterou ovládá vojenská diktatura, vydává studovat a pracovat, ale také  hledat štěstí do Ameriky. Doma přitom zanechává celou svou rodinu, přátele a zejména svého milovaného Obinzeho. Její začátky v nové zemi nejsou vůbec lehké. Kromě toho, že se jí nedaří sehnat práci a tím pádem peníze, zjišťuje, že právě její barva kůže je to, co předurčuje její ne/úspěch, což v její rodné zemi, kde jsou černí všichni, logicky nikdo neřeší. Nakonec je okolnostmi donucena udělat něco, čím sama natolik trpí, že se rozhodne zcela ignorovat Obinzeho (jak já ji prosila, aby to nedělala!) a jednostranně s ním po letech hlubokého citového vztahu ukončí jakoukoliv komunikaci. Ocitne se tak už úplně sama, zcela oddělena od svého předešlého života, až na nově získané či opětovně nalezené přátele v Americe a svou tetu a synovce. Ale zvládne to a začne žít nový život podle amerických pravidel. Poznává nové lásky a píše anonymní blog s názvem Rasovna aneb Různé postřehy neamerické černošky o amerických černoších (dříve známí jako negři), který se brzy stane nesmírně populární, a k Ifemelině překvapení i jejím hlavním a velmi dobrým zdrojem příjmů.

1. Ze všech kmenových aspektů je Američanům nejnepříjemnější otázka rasy. Když se s Američanem dáte do řeči o nějakém rasovém tématu, které vám připadá zajímavé, a on vám na to poví: „Koukni, tvrdit, že jde o rasu, je zjednodušující, rasismus je hrozně komplikovaná záležitost,“ znamená to, že vám chce jenom zavřít pusu. Spoustě lidí dneska nevadí černošská chůva nebo černošský šofér limuzíny. Ale černošský šéf je zatracený problém.

Mezitím sledujeme také život Obinzeho, který byl tím, kdo po Americe nejvíce prahnul, ale nikdy nedostal vízum. Po peripetiích s pokusy získat alespoň občanství ve Velké Británii, které skončily jeho vyhoštěním, se Obinze nakonec natrvalo usazuje ve své rodné zemi, nabývá bohatství a postavení a zakládá rodinu. Zlom v jeho novém životě po třinácti letech odloučení opět způsobí navrátivší se Ifemelu...

„Hladoví jsou v téhle zemi všichni, dokonce i ti bohatí, nikdo ale není upřímný.“ ( pravil nigerijský náčelník o Nigérii)

Tato kniha mě velmi mile překvapila. Skvěle se četla, byla nesmírně zajímavá, objevná a napínavá. Obsahuje totiž jak vztahové problémy různých úrovní, tak problematiku politickou, rasovou, sociálně-ekonomickou i imigrantskou. Autorka dobře zvládá vyprávění příběhu i práci s dialogy. Části blogových příspěvků pro mě byly fascinující svou překvapivou pointou i přímočarým stylem. Ke čtení příběhu mě to táhlo s nečekanou intenzitou. Dozvěděla jsem se mnoho nejen o Americe a Američanech, ale také o mně do té doby velmi vzdálené a neznámé Nigérii a jejích obyvatelích. O jejich zvycích, vlasech, náboženství, jídle, problémech, školách a celkové životní úrovni či stádiu rozvinutí jejich infrastruktury a nyní již i demokracie. Zajímavé bylo také sledovat volbu prvního černošského prezidenta od doby, kdy jen málokdo věřil, že má vůbec nějakou šanci uspět... Knihu velmi vřele doporučuji. Kéž bych byla alespoň z poloviny tak statečná a schopná dosáhnout svého jako Ifemelu... bude mi holka chybět!

... přece jen to byla žena, která by hravě dokázala muže přimět, aby přesadil svůj život jinam, žena, která nečekala ani nežádala jistotu, a právě proto s ní určitá jistota byla představitelná.

100 %