Dětství snů
Pamatuju si na ně, jakoby to bylo dneska. První lyže. Žluté, plastové, s modrou vločkou a sněhulákem a s koženými pásky na přichycení botiček. Dostala jsem je k Vánocům. Hned jsem do nich byla navlečena a v punčocháčích s rozkrokem spadlým ke kolenům, jsem na nich chodila po koberci v obýváku.
Hned druhý den jsme museli vyrazit ven a vyzkoušet je i na sněhu. Zahrada na to byla ideální. Padala jsem jako hruška a vzhledem k mojí nemotornosti pro mě vždycky musela přijet sanitka v podobě houkající mamky. Ta mě rychle zvedla a já mohla pokračovat v krasojízdě. Byla jsem tak trochu neunavitelné dítě, takže jsem tam jezdila a padala, dokud už byla mamka natolik zmrzlá a unavená, že jsme museli domů.
Ty lyžičky tři roky na to zdědil i brácha. A celé se to opakovalo. Až na to, že brácha je podstatně šikovnější, takže nepotřeboval sanitku a vyskakoval ze země jako čertík z krabičky.
Když jsme trochu povyrostli, začali nás rodiče vláčet na výlety. Mamka měla svůj systém. Stylem „dojedete támhle k tomu stromu a dostanete Besipku“ jsme s bráchou už jako malé děti projezdili celé Jizerky.
Nejezdili jsme ale jenom ve stopách. Táta vždycky v jednu chvíli zavelel, že jdeme najít nějaký pytlácký křížek a zatáhnul nás někam mimo cesty do hlubokého prašanu. Moje umění se zvednout bylo pořád na bodu mrazu a v hlubokém sněhu dvojnásob. Když jsem spadla, většinou mě opět musel přijít někdo zachránit a ze sněhu mě vyhrabat. Ta bílá věc mi v tu chvíli zalezla úplně všude, studila jako blázen, ale mě se to stejně hrozně líbilo.
Byla to nádhera. Slunce vytvářelo ze sněhových vloček třpytící se diamanty, nikdo nikde nebyl. Jen panenský prašan všude kolem nás. A my se brodili do hloubi lesa, abychom našli místo posledního odpočinku jednoho z jizerskohorských pytláků nebo jsme objevovali krásy Sněžných věžiček.
Co víc si přát?
Jsem ráda, že jsem ještě vyrůstala v době, kdy byl počítač v domácnosti vzácností, notebook měl jen málokdo a neexistence Facebooku nikomu nevadila. V televizi dávali místo Pokémonů Křemílka a Vochomůrku a z tábora jsme posílali čumkarty.
Děkuji vám rodičové, že jsme o víkendech nechodili na „výlety“ do nákupních center a za odměnu do Mekáče na hambáče.
Díky, že jsme se mohli s bráchou ve skalách hrabat v písku i přes naši alergii na prach a že jste nedělali tragédii z našich věčně odřených kolen.
Děkuju, že jste ve mně vypěstovali lásku ke knížkám, místo abyste mi pustili pohádku v televizi.
Děkuju vám za moje dětství, za dětství snů…
Zuzana Šperlová
Jít běhat, či nejít běhat?
Znáte ten pocit, že chcete jít běhat (nebo jakkoli jinak sportovat), ale děsně se vám nechce? Já ho znám a doufám, že nejsem sama.
Zuzana Šperlová
Fandíme!!! Aneb jak jsem byla na hokeji
Do mého repertoáru méně oblíbených činností a věcí patří mimo jiné fotbal, hokej, místa kde se shromažďuje moc lidí a smrad z cigaret. Nemyslela jsem si, že to někdy zažiju všechno najednou, ještě k tomu dobrovolně a že se mi to bude líbit...
Zuzana Šperlová
Brno nebo Praha...kapsáři se najdou všude
Minulé úterý jsem si opět po delší době uvědomila, že maminka má (téměř) vždycky pravdu. Když mi neustále a pořád opakuje: „Nedávej si tu peněženku do přední kapsy batohu, jednou o ní přijdeš.“ Já ale byla vždycky stejně nepoučitelná jako Jaromír, kterému kamarádi říkali: „To neděláš dobře Jaromíre, že strkáš ty vypálený sirky zpátky do krabičky.“ Stejně jako Jaromírovi shořely sirky v kapse, tak i já jsem (naštěstí jen málem) přišla o peněženku.
Zuzana Šperlová
Jak se nakupuje v supermarketu
Určitě se Vám už někdy stalo, že jste šli do supermarketu třeba jen pro máslo a najednou jste stáli u pokladny a vyndávali z košíku spoustu dalších věcí. Byly přeci v akci, tak by byl hřích je tam nechat, nebo jste na ně prostě najednou dostali hroznou chuť. Není divu, že jste pak v zápalu boje zapomněli na to máslo.
Zuzana Šperlová
Každý máme svou „úchylku“
Já nejsem výjimkou. Patřím do ženského pokolení, takže je naprosto normální, že se při procházce městem koukám po výlohách obchodů s oblečením. Vystavené figuríny v nepřirozených polohách, navlečené do roztodivných kombinací hadříků mě ale většinou zanechávají relativně chladnou. Problém nastane až ve chvíli, kdy jdu kolem papírnictví. To se neovládnu a téměř vždy musím jít dovnitř...
Další články autora |
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Turisté si zajeli do Afghánistánu. Střelci část Evropanů povraždili i s průvodci
Neznámí ozbrojenci v pátek večer v provincii Bámján v centrální části Afghánistánu zabili tři...
Královna fetiše rozdráždila Ameriku. Její fotografce se klaní i feministky
Seriál „Nejkrásnější fotografka“ či „nejlepší pin-up fotografka na světě“. Taková čestná přízviska si...
ANALÝZA: Terorismus se vyplácí, vzkázali Palestincům. Gesto ve špatnou dobu
Premium Od spolupracovnice MF DNES v Izraeli Je to vzácnost, když Izraelci od rána vědí, co je ten den čeká. Ve středu to tak bylo. Od rána byly...
Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím
Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...
Rozhodněte o vítězi ankety Bloger roku 2023, hlasujte do konce května
Anketa Bloger roku 2023 je ve finále a o vítězi se rozhodne do konce května. Právě do posledního...
Na Mallorce se zřítila restaurace. Nejméně čtyři lidé zemřeli, desítky zraněných
Po pádu části budovy přímořské restaurace ve městě Palma na španělském ostrově Mallorca večer...
- Počet článků 14
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1355x