O mých běžkařských začátcích, o zimě, sněhu a o tom, že není nic lepšího než čerstvý vzduch v plicích a modré nebe nad hlavou…
Pamatuju si na ně, jakoby to bylo dneska. První lyže. Žluté, plastové, s modrou vločkou a sněhulákem a s koženými pásky na přichycení botiček. Dostala jsem je k Vánocům. Hned jsem do nich byla navlečena a v punčocháčích s rozkrokem spadlým ke kolenům, jsem na nich chodila po koberci v obýváku.
Hned druhý den jsme museli vyrazit ven a vyzkoušet je i na sněhu. Zahrada na to byla ideální. Padala jsem jako hruška a vzhledem k mojí nemotornosti pro mě vždycky musela přijet sanitka v podobě houkající mamky. Ta mě rychle zvedla a já mohla pokračovat v krasojízdě. Byla jsem tak trochu neunavitelné dítě, takže jsem tam jezdila a padala, dokud už byla mamka natolik zmrzlá a unavená, že jsme museli domů.
Ty lyžičky tři roky na to zdědil i brácha. A celé se to opakovalo. Až na to, že brácha je podstatně šikovnější, takže nepotřeboval sanitku a vyskakoval ze země jako čertík z krabičky.
Když jsme trochu povyrostli, začali nás rodiče vláčet na výlety. Mamka měla svůj systém. Stylem „dojedete támhle k tomu stromu a dostanete Besipku“ jsme s bráchou už jako malé děti projezdili celé Jizerky.
Nejezdili jsme ale jenom ve stopách. Táta vždycky v jednu chvíli zavelel, že jdeme najít nějaký pytlácký křížek a zatáhnul nás někam mimo cesty do hlubokého prašanu. Moje umění se zvednout bylo pořád na bodu mrazu a v hlubokém sněhu dvojnásob. Když jsem spadla, většinou mě opět musel přijít někdo zachránit a ze sněhu mě vyhrabat. Ta bílá věc mi v tu chvíli zalezla úplně všude, studila jako blázen, ale mě se to stejně hrozně líbilo.
Byla to nádhera. Slunce vytvářelo ze sněhových vloček třpytící se diamanty, nikdo nikde nebyl. Jen panenský prašan všude kolem nás. A my se brodili do hloubi lesa, abychom našli místo posledního odpočinku jednoho z jizerskohorských pytláků nebo jsme objevovali krásy Sněžných věžiček.
Co víc si přát?
Jsem ráda, že jsem ještě vyrůstala v době, kdy byl počítač v domácnosti vzácností, notebook měl jen málokdo a neexistence Facebooku nikomu nevadila. V televizi dávali místo Pokémonů Křemílka a Vochomůrku a z tábora jsme posílali čumkarty.
Děkuji vám rodičové, že jsme o víkendech nechodili na „výlety“ do nákupních center a za odměnu do Mekáče na hambáče.
Díky, že jsme se mohli s bráchou ve skalách hrabat v písku i přes naši alergii na prach a že jste nedělali tragédii z našich věčně odřených kolen.
Děkuju, že jste ve mně vypěstovali lásku ke knížkám, místo abyste mi pustili pohádku v televizi.
Děkuju vám za moje dětství, za dětství snů…
