Hovory se šnekem

Před nedávnou dobou se mi stalo, že jsem se zase jednou seznamoval. Potkal jsem milou, sympatickou, dobře oblečenou ženu s příjemným hlasem. Pozval jsem ji do restaurace, dal si kafe, ona si objednala polívku, půlku snědla, pak dala misku na zem aby se její jorkšír taky napapal a debata se rozproudila.

Živí se prý psychologickým poradenstvím. Pravda, o prázdninách je málo zákazníků, tak přemýšlí, že by se stala realitní makléřkou. Taky je instruktorkou golfu. Postupně jsem pochopil, že se od ní můžu dozvědět mnoho nového, o čem jsem dosud neměl ani páru. Příroda, zvířátka a bylinky, soulad a harmonie.

Mimochodem, máte doma nějakého mazlíčka? Nevím, jak blízký s ním máte vztah, možná se vám příhoda, kterou mi ta paní vyprávěla, bude zdát fádní a tuctová. Nuže, jednou takhle vyšla z domu. A jak tak jde po trávníku, hle! Najednou ji telepaticky zastavil hlemýžď! Dívali se jeden na druhého. Cítila, že s ní chce navázat kontakt. Zdvihla ho ze země. Vyzařovalo z něj zvláštní přátelství. Jemně ho hladila prsty po očích a on je vůbec nezatahoval. Jak se jí tak sunul po ruce, byl to zvláštní, ale příjemný pocit. A najednou ji přestalo bolet namožené zápěstí. Uvědomila si, že ji od rána bolí také hlava. Dala si tedy šneka na čelo. Hlava přestala bolet. Odešla s hlemýžděm domů (tedy k sobě; ne k němu domů!), lehla si do postele, dala si ho na hruď a sladce usnula.

Zde příběh poměrně neočekávaně skončil. Příčinou bylo pravděpodobně to, že jsem již nedokázal dostatečně ovládat mimické svalstvo a do výrazu zdvořilého zájmu začaly prosakovat moje skutečné emoce. Šnek je neprodleně odnesen zpátky do trávy a písnička Chytila jsem na pasece slimáka přišla o konec. Kdoví, co by se s tím rýmovalo. Škoda – možná bych se dozvěděl, co všechno se od něj naučila a co ji ještě přestalo bolet.

Ale protože jsem nepolepšitelný optimista, jako asi každý chlap vůči ženám, setkali jsme se ještě jednou a šli do botanické zahrady. Samozřejmě jsem se předem poučil z webových stránek, že v botanické se nemá chodit po cestičkách v záhonech (ty jsou jen pro pracovníky) nemá se sahat na kytky a samozřejmě se v žádném, ale v žádném případě nemá nic ochutnávat, protože by to mohlo být vaše poslední.

Dobrá. Naštěstí přišla beze šneka na čele. Ale sotva jsme tam vstoupili, vběhla do záhonu, úplně každou kytku v celé zahradě osahala jako opice, pak si všimla něčeho, co vypadalo jako jahůdka, utrhla ji a SEŽRALA.

Tím jsem konečně pochopil příběh o Adamovi, Evě a zakázaném ovoci. Takhle přesně se to muselo odehrát! Chudák Adam! Nás se naštěstí personál zahrady nevšiml, takže nás nevyhnali plamenným mečem...

Jistě chápete, že v průběhu návštěvy jsem pocítil naléhavou potřebu spontánně vyjádřit určité pochybnosti o vhodnosti jejího chování. Spontaneitu jsem potlačil a připravenou větu přefrázoval. Pak jsem ji raději přefrázoval ještě jednou. Vyslovil jsem ji, když už se mi to zdálo dostatečně otupené, ač mírně odchýlené od původního významu. Ale stejně to moc nepomohlo. Unaveně usedla na lavičku a pravila, že je vyčerpaná, protože z ní vysávám energii. Prý svým pesimismem. Což evidentně nebyla pravda, neboť samotná má účast na této akci byla projevem nezřízeného optimismu (což je, jak známo, eufemismus pro blbost).

Vysvětlila mi, že jsem skeptik nabitý negativní energií, jsem zaslepený a je mi proto zapovězeno poznat vyšší pravdy o tomto světě. Ona ví, že všichni ti vědátoři jsou úplně mimo. Že svět je založený na něčem úplně jiném (což ona samozřejmě zná a já ne). Ale já jako pyšný, úzce zaměřený člověk přehlížím skutečnou podstatu. Mimochodem to také znamená, že pokud se mi kdy stalo něco špatného, způsobil jsem si to jen já sám tímto svým negativním postojem. Apropos, svět je řízen konspirací států a vlád. Jo a taky bych měl vědět, že věda dokázala, že muž je zakrnělá žena.

Tím skončilo seznamování. Takoví lidé mají prosím volební právo a dovolí jim vychovávat děti.

Sebeklam je prý regulérní formou adaptace člověka na prostředí. Ale tahle paní se mi zdála adaptovaná až moc. Když si představím, že bych se narodil někomu takovému – brr – byl by ze mě skalní optimista, hýřil bych štěstím a přetékal sebejistotou, i když bych byl úplně v loji a všem pro smích. Těžko uvěřit, že se takoví lidé dožijí dospělosti. Kolik „jahůdek“ už v životě musela sníst? Nu, šťastná to žena.

Ale já jsem s ní měl vyloženě smůlu. Smůlu? Podívejme se na tu předchozí známost. Byla zabraná do práce a na mě jí nezbývala ani minuta času. A když konečně měla volno, jela za nějakým mladým knězem, který ji doma vyšetřoval, jestli není nemocná. Prý jí dělal magnetickou rezonanci. Představil jsem si ten ohromný stroj, jak pracuje kdesi na vesnici u někoho v garáži, a nějak mi to nešlo dohromady. Vysvětlila mi, že její magnetická rezonance spočívala v přikládání drátků na dlaň a měření veličin jakýmsi měřícím přístrojem. Aha.

Že by trpěla nějakým blouzněním v důsledku sexuálného neuspokojení? Kněz by mohl být freudovskou metaforou pohlavně neuspokojeného muže, magnetismus by znamenal sexuální přitažlivost, vyšetření by mohlo poukazovat na touhu obnažovat se, a rezonance by evokovala kmitání, které bych raději dál nerozváděl.

Teď jsem to teprve pochopil. Proto neříkala, jak vyšetření dopadlo. Ale to nevadí, měl jsem už dost informací pro vlastní diagnózu, alespoň co se psychického stavu týče.

Podívám-li se ještě hlouběji do minulosti, vybaví se mi jedna inženýrka. Tedy inženýrka jen v civilním životě. V osobním životě čarodějnice. Ano, tak to o sobě sama tvrdila. Což o to, krásnou čarodějku-inženýrku by chtěl mít doma asi každý chlap. Ale nesmělo by mu vadit, že jako antikoncepci používá astrologické výpočty, a  když na ni leze nějaká nemoc, navléká si pod oblečení tílko podepsané od léčitele.

Tak co mi řeknete? Že jsem měl velkou smůlu? Ano, ano. Možná. Alespoň doufám, že jsem měl smůlu. Čemu věříte vy?