Tak kde jsou ti sluníčkáři?

Každý z nás podvědomě vnímá, co je výrazem „sluníčkář“ míněno. Podle Wikipedie je „sluníčkář specificky český termín, ..

...  který se od roku 2013 začal používat v kontextu evropské uprchlické krize zejména pro lidi se vstřícným multikulturalistickým přístupem k islámské kultuře a imigraci. Především z názorové protistrany je užíván pejorativně.“

Jako každý líc musí mít i svůj rub, tak svůj protiklad mají i sluníčkáři. A protože xenofob či islamofob a) je příliš cizokrajně znějící, tudíž podezřelé, a za b) to nevyznívá úplně pozitivně, ve veřejném prostoru se příznivci těchto názorových proudů takřka totožně nazývají „okamurovci“ či „konvičkovci“. Jasný název, jasná tvář a zcela neutrální výrazy.

Když však zde v posledních týdnech a měsících čtu diskuse a reakce tzv. široké veřejnosti, a je jedno, jestli je článek o útocích v Mali, hladomoru v Jemenu, sbírce kol pro Afriku nebo pašování zboží do Německa, zaznívá výhradně téměř jeden jediný názor: všechno, co se na světě děje, je součástí strategického plánu islamistů a teroristů ovládnout svět, pošlapat nám zahrádky, nekontrolovaně se množit a nepracovat, pouze žít z toho, co jsme my v potu tváře za staletí křesťanské civilizace vybudovali…

A tak se člověk ptá: kde jsou ti slavní sluníčkáři? Proč těmto názorům neoponují? A proč žádného čistokrevného sluníčkáře, který by mi hned v mysli naběhl tak jako Tomio Okamura či docent Konvička, neznám?

Jistě, dalo by se říct, že čelním představitelem sluníčkářů je naše milá Angela Merkelová. Jenomže kromě toho, že také „vyměkla“ a uznala chyby, se k ní vlastně nikdo veřejně nehlásí, a je tak jediným zástupcem svého druhu. Taková slepá genetická ulička ve vývoji lidstva.

A zatímco se jazykovědci nemohou shodnout, jak moc hanlivý výraz „sluníčkář“ ve skutečnosti je, málokdo si stačil všimnout, že sluníčkáři vymřeli – nebo vůbec nebyli.

Tak trochu to připomíná známou spirálu mlčení, koncept, který do sociologie a mediálních studií přinesla německá socioložka Elisabeth Noelle-Neumannová. Lidé mají strach být se svými názory v izolaci, proto sledují své okolí a vyhodnocují, který názor je většinový a který menšinový. Většinový názor pak bez obav vyjadřují, menšinový názor nikoli - buď jsou při jeho vyjadřování opatrnější, nebo zcela umlknou. Většinový názor se stává ve společnosti hlasitější, než odpovídá jeho reálné síle, což vede k dalšímu umlkání menšiny. Jedinec, který má pocit, že jeho názor je sociálně nepřijatelný a marginální, může nejen přestat se vyjadřovat, ale dokonce i změnit své chování.

A to mi dělá starosti. Takto se totiž prosadil nacismus a další nebezpečné ideologie.

Ačkoliv se nepočítám mezi zastánce masové migrace, v rámci zachování rovnováhy bych byla docela ráda, kdyby sluníčkáři vylezli ze svých nor a jednou provždy svým hlasitým projevem vyvrátili spekulace o své existenci.

P.S.: Doufám, že tento článek ve zdraví přežiju..