Kdysi jsem četla zamyšlení jedné feministky nad moudrostí přírody, kde nedochází ke znásilňování. Samice svou připravenost pářit se dává jasně najevo vylučováním pachových látek či zduřením žláz na dobře viditelných místech, takže i méně chápavému samci dojde, že PRÁVĚ TEĎ nastal jeho čas. Nebo jste už viděli, že by nějaký jelen honil laně po lese mimo období říje, že by je lákal pod záminkou lepší pastvy na opuštěná zákoutí a potom se na ně v nestřeženém okamžiku vrhal? Musela jsem uznat, že je to v přírodě dobře zařízené.
Moji víru v moudrost přírody (a feminismu) však nedlouho poté narušil příchod papouška kakadu do rodiny. Jako nezkušený, ale odpovědný majitel jsem nastudovala všechny příručky o tom, jak ptáka chovat a na co dát pozor. Tito papoušci žijí v přírodě ve velkých hejnech a již v mládí tvoří monogamní páry na celý život. Odchov v zajetí není úplně samozřejmý: často se stává, že pták partnera, kterého mu vybral majitel, prostě nepřijme. Ani když v sobě ptáci najdou zalíbení, není vyhráno, protože samci v toku jsou vůči samici velmi agresivní. Pokud jeho dvoření momentálně odmítá, mohou ji svým mocným zobákem zranit, nebo dokonce zabít. Chovatelům se proto doporučuje vytvořit pro chudáka paní papouškovou ve voliéře úkryty, aby měla kde se před dorážejícím manželem schovat.
Moje pochybnosti dále prohloubil dokument o životě divokých velbloudů dvouhrbých v poušti Gobi. Vše se vyvíjelo dobře, dokud jedna z březích samic neodešla od stáda, aby v klidu a soukromí porodila. Jen co mládě dopadlo na zem, přispěchala parta velbloudích výrostků. I když se jim samice vyčerpaná porodem pokoušela utéct, proti devíti mladým velbloudům neměla šanci, takže ji obestoupili a jeden po druhém se s ní spářili. I když tuto část dokumentu citlivý dramaturg výrazně zkrátil, nedalo se na to koukat. Zřejmě to mezi velbloudy není nic výjimečného, protože komentátor poznamenal, že obvykle samice i mládě zemřou. Tito naštěstí přežili. Netuším, jestli z tohoto skupinového znásilnění měla velbloudice nějaká traumata, já však ano!
Tak dobře, ptáci a kopytníci zklamali. Možná to ale mají jiné druhy zařízeno lépe?
To bych nesměla absolvovat zážitkový program den s ošetřovatelem v ostravské ZOO. Vždycky jsem toužila to zkusit a nyní se mi na to hodní kolegové v práci složili jako dárek k narozeninám. Takže jsem po sedmé ráno nastoupila v holínkách, rukavicích a pracovním oděvu do pavilonu velkých šelem, abych tam hadicí vystříkala a vystěrkovala výběhy, naporcovala potravu, vynesla zvířecí extrementy.. co lepšího může člověk na své narozeniny dělat! Za odměnu mě pan ošetřovatel provedl zázemím a seznámil se zvířaty. Jedna kočka krásnější než druhá, jen škoda, že je nešlo pohladit. Tygřice Maja byla právě v říji a stejně jako domácí micky se na sluníčku významně převalovala ze strany na stranu a snažila se přes mříže přitulit ke statnému Tharovi. Ten k jejím pokusům o sblížení rozhodně nebyl netečný. Pan ošetřovatel však vysvětlil, že nejde jen tak otevřít záklopky mezi klecemi: „Když je samec takto nabuzený, musíme vybudovat tzv. kolečko, odkud samice může v případě potřeby uniknout - jinak by ji klidně zabil!“ Ach jo, přírodo, co mi to jen děláš?
Jak je vidět, bez ohledu na jemné signály, feromony či zduřování sliznic, před samcem v říji je lepší se míti na pozoru. Pokud tedy nejste kudlanka nábožná.. Co se týče nuceného sexu, příroda mě hluboce zklamala. V sílu lidskosti však věřit nepřestávám :o)!
