Největší charita Česka: dýško v obchodech

Podle jednoho z výzkumů Češi nepatří k nejštědřejším dárcům: pravidelně nás dává peníze na charitu jen pětina. Obecně panuje skepse ohledně toho, jak neziskovky hospodaří a jaká část z daru skutečně jde na pomoc potřebným.

Výzkum je však hodně neobjektivní: dobrovolné příspěvky dává řada z nás každý den. Možná budete překvapeni, koho vlastně podporujeme.

Minulý týden jsem se ráno cestou do práce stavila v obchodě koupit si svačinu. Pečivo a smetana do kávy stály 42 Kč. Dobře jsem se vyspala a paní u pokladny měla tak utrápené oči, tak jsem ji tu padesátikorunu podala se slovy „to je dobrý“. Čekala jsem, že se usměje - za svou velkorysost jsem si ten úsměv přeci jen trochu zasloužila.. Paní však jen smutně hlesla: děkuji. Jasně, osm korun není žádné terno, ale přeci jenom mi její reakce přišla trochu zvláštní, tak jsem se zeptala: A dá vám vůbec firma ty peníze? Konečně zvedla oči, podívala se opatrně na kolegyni u sousední pokladny a jen mlčky zavrtěla hlavou.

Zaujalo mě to, protože v tomto obchodě nakupuji skoro každý den a tu jednu dvě koruny zpátky tam vždycky nechávám. Stejně jako v dalších obchodech.. a nejsem sama. Někteří z nás tím chtějí potěšit sympatickou paní prodavačku, jiným je prostě trapné si z velkého nákupu vzít drobnou minci zpět.

Nedalo mi to, takže se od té doby  ptám i v jiných supermarketech, sítích drogérií, fast-foodových řetězcích... a držte se: někde mi pokladní řekli přímo, že si firma bere všechny peníze, co tam zákazníci nechají navíc, jinde to jen mlčky naznačili - zřejmě mají firemní kulturou zakázáno o tom mluvit.

Když spočítáme, kolik takových pokladen je v každém městě a městečku a kolik jimi za jedinou hodinu projde lidí, celková částka dobrovolných darů, které obchodům necháme, musí být v milionech. Proti tomu jsou všechny adventní koncerty a dobří andělé úplní břídilové :o)!