Může se to stát v pražském metru?

Čtrnáct mrtvých při výbuchu v Petrohradě, desítky zraněných, ochromená doprava. Loni útok na metro v Bruselu, před tím v Londýně, Tokiu, několikrát v Moskvě.. z hlediska teroristů je metro oblíbeným cílem.

Důvody jsou zřejmé: minimální riziko odhalení, protože cestující v městské hromadné dopravě není možné účinně lustrovat, přitom s relativně jednoduchými vstupy jsou zaručeny velmi vážné materiální i lidské škody, stejně jako mezinárodní publicita a silný psychologický dopad – ostatně kdo z nás se cítí bezpečně v úzkém temném tunelu mnoho metrů pod zemí?

Člověk si logicky pokládá otázku, zda se něco takového může stát i u nás. Jsou cestující pražského metra v bezpečí?

Můžeme se samozřejmě uklidňovat zprávami BIS, které každý rok opakují, že bezpečnostní složky nemají žádné informace o bezprostřední teroristické hrozbě mířící na Českou republiku. I tím, že u nás nemáme silné přistěhovalecké komunity ani konvertity, Češi sami jsou národ holubičí povahy a potenciální teroristé zde nemají podpůrnou síť, která by umožňovala přípravu významného teroristického činu.

Obávám se však, že hlavním důvodem, proč žádný teroristický útok v Česku doposud spáchán nebyl, není bdělost našich bezpečnostních složek nebo účinná preventivní opatření, ani skvělé rady generála Šándora vedení dopravního podniku. Velký teroristický útok v České republice by prostě byl, ehm, tak nějak pod úroveň. Proč plýtvat časem a energií na přípravu útoku v zemi, která nemá ani ustálený mezinárodní název?

Je to dobře, protože kdyby nedejbože k útoku v pražském metru došlo, následky by mohly být katastrofální. Kde a kdy se nějaký fanatik rozhodne odpálit dost dobře předvídat nelze. Na základě minulých útoků však lze identifikovat slabiny, které vedou ke zbytečným úmrtím v důsledku paniky a technických nedostatků metra. Tak například v Tokiu se několik pasažérů otrávilo výpary z vypuštěného plynu, protože v uzavřeném prostoru nebylo možné otevřít dveře ani okna soupravy.  V Londýně po výbuchu jedné ze souprav uvnitř tunelu bylo zničeno osvětlení a lidé se v kouři, tmě a za sténání zraněných pokoušeli dostat ze souprav dveřmi po stranách vagónu, protože nevěděli, že evakuace probíhá prvním nebo posledním vagónem a že po stranách tunelu je uloženy kabely vysokého napětí, takže došlo k vážným zraněním po zásahu proudu.

Jak jsou tyto zkušenosti zohledněny u nás?

Minimálně. Zatímco cestující pražského metra na lince B mají možnost v případě nutnosti manuálně otevřít okna, resp. menší část v horní polovině, v soupravách na lince C okna otevřít a zajistit krizové odvětrání vůbec nelze.

I když jsou vozy metra vybaveny akustickým a optickým informačním systémem, jde pouze o jednostrannou komunikaci řidiče k cestujícím. Lidé tak nemají v mimořádné situaci žádnou možnost komunikovat s řidičem, příp. dispečerem nejbližší stanice, nahlásit mu rozsah škod v konkrétní soupravě nebo stav a počet zraněných. V kodaňském metru jsou tunely osvětlené – u nás teprve dopravní podnik jedná o pokrytí tunelů mobilním signálem, což byl další z kritických faktorů pro zásah záchranných složek po útoku na metro v Londýně.

Při výpadku osvětlení zabrání panice fotoluminiscenční označení uvnitř souprav – ani to u nás nemáme. Stejně tak instrukce pro evakuaci – vedení podniku spoléhá na to, že je cestujícím podá řidič nebo dispečer stanice, nepočítá však s tím, že řidič může být při výbuchu zabit (což se stalo v Londýně) a že bude poškozen přívod elektřiny, nemluvě o nutnosti vybavit soupravy prostředky první pomoci, které zvýší šanci na přežití pasažérů bezprostředně po incidentu před příjezdem záchranných složek.  

Až uslyšíme, že metro i krizové složky jsou na případný zásah skvěle připraveny, protože jej roky pilně nacvičují, zeptejme se, na jaký typ útoku se vlastně připravují. Je šokující, že všechna cvičení v metru byla doposud vedena pro případ útoku sarinem, ke kterému v metru došlo pouze jednou, a to před 22 lety v Japonsku! Násobně vyšší je přitom pravděpodobnost, že by případný útok byl proveden improvizovanou výbušninou, což by z hlediska ničivého dopadu bylo mnohem závažnější a pro záchranu cestujících také mnohem náročnější.

Závěr nechť si čtenář udělá sám. Já, kdykoliv to jen jde, jezdím tramvají.

A také se modlím za to, abychom na mapě teroristů zůstali zcela bezvýznamnou a nezajímavou zemičkou.