Jak se z Ostraváků stávají Pražáci

Tak jsem byla přizvána do zkušební státnicové komise na Vysoké škole báňské v Ostravě. Představa volného odpoledne a poté odjezdu na víkend do Jeseníků činila snaživé drmolení studentů o něco snesitelnějším. Poté, co se ze všech šesti studentů úspěšně stali bakaláři, jsem se vydala na prohlídku města. Daleko jsem však nedošla.

Hned za prvním rohem jsem totiž potkala paní, která se zoufalým pohledem kráčela po ulici a oběma rukama svírala holuba. Nebo spíš holoubě - mládě sice opeřené, ale letu ještě neschopné. Nedalo mi to, abych se nezeptala. „Plácal se tady na ulici, má poraněnou nožičku, určitě ho něco zajede, tak jsem ho musela vzít,“ vysvětlila paní, evidentně v šoku. A co s ním budete dělat? „No, nevím, mám doma dvě kočky…“.

Díky aktuální reklamě v televizi naštěstí vím, co v takové situaci dělat: vytočila jsem 1188. Pár minut trvalo, než mě spojili do nejbližší stanice ochránců zvířat v Bartovicích. Mobilní číslo nikdo nebral a pán na pevné lince mírně řečeno nebyl nadšený z toho, že někdo volá těsně před pátou. „My bereme jenom divoká zvířata,“ prohlásil rezolutně. I na dálku bylo slyšet, jak se mu ulevilo, že zapeklitou situaci úspěšně vyřešil. Pravda, holoubek moc divoce nevypadal. Ale domácí mazlíček to taky není… Paní holuba sevřela ještě o něco zoufaleji. „Tak mi prosím poraďte, co s ním teď máme dělat,“ nechtěla jsem to vzdát bez boje. „Nó, tak zkuste městské policajty…“.

Představa, že jdeme s paní holuba odevzdat na podatelnu městské policie, mě donutila učinit zásadní životní rozhodnutí. Sama jsem nevěřila, že to říkám, to „já si ho teda vezmu“ však už nešlo odvolat. S paní jsme v nejbližší hospodě pořídily krabici a já s holubem, stylově zabaleným ve Fernet Stock Citrus, ujížděla na romantický víkend v horách. S malou zastávkou pro klec (měla jsem štěstí, v akci sleva na 85 Kč z původních 320 Kč) a vaječnou směs pro ptáky (jak jsem byla poučena, ptáčatům to chutná).

Protože prý holubi roznášejí roztoče a nejrůznější bakterie, byla jsem s ptákem vykázána do svého pokoje. Mládě se jen párkrát otočilo v kleci a celý zbytek dne prodřímalo. Vaječná směs však nefungovala. Holub měl sice na ostraváka zobák docela dlouhý, evidentně však s ním neuměl zacházet. Druhý den jsem propadla panice, že jsem holoubka z ulice zachránila jen proto, aby bídně zahynul hladem a žízní v klícce z Hornbachu. Takže se nedalo nic dělat a večer jsem se jala mu do krku po částech soukat piškot namočený ve vodě (poté, co selhal pokus mu piškot podat pinzetou, jedinou věcí v mém kosmetickém kufříku, která alespoň vzdáleně připomíná zobáček ptačí maminky).

Nevím, kolik toho takové mládě holuba sežere, piškot však zapůsobil jako doping a holub celou noc kulhal po kleci a zobákem klepal do mříží. V neděli bylo jasné, že stále neumí žrát sám, ani létat, a poraněná noha se také nezahojila. Asi bych ho zvládla krmit dále, kdybych nemusela být v pondělí pracovně v Praze. Tohle opravdu chtělo odborný zásah.

S malou dušičkou jsem volala do záchranné stanice v pražských Jinonicích, jestli by přijali zraněné mládě ptáka. Tedy vlastně holuba. K mému překvapení (a mé obrovské úlevě) mě paní pochválila, že jsem ptáče z ulice zachránila, a dokonce se zeptala, zda jej mohu přivézt nebo si pro něj mají přijet. I ty čtyři hodiny po dálnici byly hned nějak radostnější a holoubek, jako by tušil, že záchrana je blízko, i přes své zranění a vysílení hladem držel hlavu vysoko a sebevědomě sledoval okolí.

V čem je tedy rozdíl mezi Ostravou a Prahou? Je to v přístupu, ochotě, kultuře, rozvinutosti služeb a infrastruktury. V oblasti holubů určitě. Takže věřím, že si holoubek život v hlavním městě užije a až dospěje, patřičně oživí pražskou holubí DNA. Je to krásný holub – jak jinak, když je z Ostravy!