„A kdo to má vědět! Tak jak to je!“ – asi nejpoužívanější věta chlápka, který vyslýchal téměř ještě děti před třetím finálovým kolem v Československé SuperStar. „Bál jsem se,“ přiznal jeden z finalistů oblíbené hudební soutěže Jan Bendig. Aby ne, na podobné praktiky, připomínající (když to mírně přeženeme) postupy StB, nemohou být tito patnácti a šestnáctiletí lidé připraveni.
Divákům dramaturgové pořadu připravili rádoby vtipnou vložku – soutěžícím oznámili, že půjdou na detektor lži. Časně ráno je po jednom zavírali do místnosti se dvěma neznámými muži, ti je vždy připoutali jakýmisi dráty a nutili je odpovídat často na nemístně vlezlé a velmi osobní otázky. A to i křikem. Při údajné lži se ozval drnčivý zvuk.
„Líbí se Ti někdo v SuperStar?“ Výčtem jmen pak muži zjišťovali, kdo že to je. Jistě si každý z dospělých vzpomene, jak citlivá je v pubertě takováto otázka. Také otázky zjišťující vztah k porotcům by se daly označit za podpásové. Vrcholem ale byly dotazy typu – „Máš halucinace?“, „Zdál se Ti sexuální sen o Tomu Jonesovi?“ apod., který zaháněl soutěžící do kouta a nutil je odpovídat na velmi soukromé věci. Protože to, jestli Leona Šenková slyší po probuzení různé hlasy a výkřiky, rozhodně není věc, kterou by měla sdílet se svým publikem – odpověděla sice bezelstně, ale rozhodně pod nesprávným dojmem – netušila, jak materiál televize použije. Stejně tak nikomu není nic do toho, o čem se zdá, nebo nezdá Martinu Chodúrovi.
„Nechápu, na co je taková věc v této soutěži třeba“ ohradil se proti detektoru lži jediný ze soutěžících Miroslav Šmajda. Plně odpovídat odmítl pak ještě Ben Cristovao a Jan Bendig. Ostatní děti jen zastrašeně odpovídali na vše, často i lživě, jen aby „to proboha nepípalo“, jak následně řekla Monika Bagárová.
Jiné by jistě bylo, kdyby se vyslýchající chovali potrhle, srandovně, pokládali jen vtipné a ztřeštěné otázky (třeba ty typu: "Toužíš být kůň?", "Věříš, že jsi byla v minulém životě kapr?" atd.) a následně dovedli finalisty k tomu, že jde o legraci. Pak by se možná zasmál i divák.
Takhle Nova přestřelila. A ještě svůj trapný omyl, který podle mého názoru hraničí s duševním týráním nezletilých, odvysílala. Neumím si představit, že bych byla rodičem některého ze soutěžících dětí. Nejspíš bych už hledala právníka, který by se na věc detailně podíval. Nebo bych běžela na poštu se stížností, adresovanou televizní radě (RRTV) – co jiného by měli její členové řešit? Něco takového by přece TV Nova či Markíza (potažmo žádnému médiu) projít nemělo!
