V paragrafu 16 odst. 2 písm. a) se tvůrci zákona č.482/2012 poněkud zmýlili a doslova v něm uvedli, že všechny nároky na uspokojení předchozích křivd vyjmenovaných v paragrafu 5 tohoto zákona jsou vypořádány uzavřením smlouvy o vypořádání :
(2) Vedle náležitostí podle odstavce 1 je součástí smlouvy o vypořádání
a) výslovné ujednání o tom, že uzavřením smlouvy o vypořádání jsou
veškeré nároky dotčené církve a náboženské společnosti za původní
majetek registrovaných církví a náboženských společností, jenž se stal
v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze
skutečností uvedených v § 5, který se podle tohoto zákona nevydává,
vypořádány s tím, že vydávání věcí podle tohoto zákona není tímto
ujednáním dotčeno,
V tomto odstavci je závažný rozpor v tom, že zákonodárce umožnil vrátit církvím konkrétní historický majetek a současně uspokojit údajnou křivdu způsobenou zcizením dalšího nespecifikovaného majetku paušální finanční částkou.
Veškeré nároky církví jsou tak uzavřením smlouvy mezi státem a církví vypořádány. Není tedy možné provádět vypořádání dvěma samostatnými způsoby, jak je nyní prakticky činěno. Buď tedy bylo možné nároky církví vypořádat v rámci vracení nemovitého majetku, nebo je bylo možné uspokojit finančním odškodněním, ale za konkrétně vyjmenovaný nevydaný majetek. To se nestalo a tak pokud bývalý premiér Petr Nečas ve spěchu podepsal s církvemi smlouvy o finančním vypořádání, tak nechtěně vyvázal stát z jakékoliv další formy vyrovnání s církvemi. Zákon č.482/2012 ve výše uvedeném §16 odst.2 písm. a) v poslední větě sice uvádí, že vydávání věcí podle tohoto zákona tímto ujednáním není dotčeno, ale je zjevné, že taková formulace je rozporná. Spravedlivé paušální náhrady bez znalosti stavu, co bude vráceno a co bude nutné finančně kompenzovat, nebylo v době schvalování zákona technicky možné určit. Lze se tedy oprávněně domnívat, že paušální náhrady byly určeny za veškerý majetek církví k datu přijetí zákona č.482/2012 Sb.
Konstatuji, že zákon je z tohoto důvodu nevykonatelný ohledně vydávání majetku církvím , protože je vnitřně rozporný a nelze totéž vydat a ještě zaplatit (jednalo by se o dvojí úhradu) . Pokud tedy platí uzavřené smlouvy, tak by již neměly být vydány ze strany státu žádné movité a nemovité věci.
