Začarovaný kruh silového přístupu ke školám aneb na koho nám chybí páky

V posledním komentáři psychologa Václava Mertina v UN jako by rezonovalo jedno opakované klišé. Na školu přitlačíme, rodičům ustoupíme.

 „Od první třídy by měl být tělocvik fakticky radostnou a lákavou událostí. Zrušil bych tedy u tělocviku známkování. Radost nejde a ani nemá smysl známkovat.“  Kdo by tak líbivá a chytlavá slůvka nepodepsal? Jsou přece součástí hned několika trendů. Jednak za všechno může škola, jednak rodičům (parťákům) je potřeba neustále ustupovat.

Neměla by být radostnou událostí také výtvarná výchova? Nebo výchova hudební? A ta pracovní? Co ještě nebudeme známkovat? A proč by neměla být radostnou událostí čeština nebo matematika? Mertin nabízí laciné řešení. Proč? „Vím, že efektivnější by byla změna v přístupech rodičů, jenže na rodiče nemáme účinné páky, zatímco na školu ano.“

Podobně uvažující pak hodí na školu úplně všechno. Sexuální výchova? Finanční gramotnost? Etická výchova? Branná výchova? Na školu máme přece účinné páky! A tak se do RVP vkládají doplňky, vesele se připravují nové předměty, kampaň střídá kampaň, jednou lobují zástupci průmyslu, podruhé zástupci ministerstva války. Mnoho povolaných.

A vidíme to na inkluzi po česku. Protože na školu máme účinné páky, ministerstvo (Valachová, Štech) spolu s neziskovkami (ČOSIV, EDUin) vnutilo školám vyhlášku, která od samého začátku visela a stále visí ve vzduchu. Na školách nejsou speciální pedagogové, ani psychologové. Bude mít podobně silové řešení úspěch v začarovaném kruhu nepohybu?

„Škola má povinnost podporovat a rozvíjet tělesné i duševní zdraví. Jestliže žáci se ve škole nechtějí hýbat, nemůže škola tuto úlohu dobře naplňovat,“ končí Mertin. Já se však obávám, že bez součinnosti s přístupy rodičů škola nebude naplňovat žádnou úlohu. Nejen v nepohybu, ale i v (ne)etické výchově nebo třeba v rozvoji (ne)čtenářství.