Především v informacích o školství. Dnes v Novinkách.cz jeden tvrdí, že ministerstvo školství o revizi rámcových vzdělávacích programů usiluje delší dobu. Usiluje? Jak? Nějaký příklad? Opak je pravdou, pane redaktore.
Právě MŠMT dlouhá léta revize oddalovalo a právě MŠMT nedávno velice nesměle a nešťastně rozběhnuté revize rámcových vzdělávacích programů stoplo. Navíc právě MŠMT produkuje nástroje, které nějakému provzdušnění vyloženě brání. Ať už to byly v minulosti tzv. standardy s důrazem na testovatelnost, nebo dnes jednotné přijímačky na střední školy. Nechal snad Plaga provzdušnit letošní přijímačky?
„Krize ukázala, že rámcové vzdělávací programy jsou předimenzované,“ prý řekl Právu ministr chaosu Robert Plaga. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání není ani tak předimenzovaný jako matoucí. Autor článku píše, že „přesun výuky do každodenního života domácností v době epidemie, kdy se s úkoly žáků potýkal kdekdo napříč generacemi, naplno ukázal, že učiva je na děti příliš mnoho.“ Co je učivo?
To učivo si připravují školy samy svými vlastními školními vzdělávacími programy. Rámec je pouze rámec. Například dějepis. Závazný je výstup: žák uvede příklady archeologických kultur na našem území. Kolik kultur a do jaké hloubky je už na každé škole. Nebo ještě typičtěji přírodopis: žák rozlišuje a porovná jednotlivé skupiny živočichů, určuje vybrané živočichy, zařazuje je do hlavních taxonomických skupin.
RVP ZV učivo blíže neurčuje. Ani archeologické kultury na našem území, ani vybrané živočichy určené k zařazení do hlavních taxonomických skupin. Bohužel mnohdy došlo k tomu, že si do školních vzdělávacích programů daly školy učiva příliš. Jenomže to mohlo a především mělo MŠMT vědět už v roce 2006. Ale rozdíl mezi rámcovým a školním vzdělávacím programem by měl chápat ministr a autor článku i dnes.
Na jedné straně novináři rádi citují rodiče tak zděšené množstvím učiva, na druhé straně právě v těchto dnech vidíme obrovský tlak právě rodičů na přesun dětí ze základek na víceletá gymnázia. Převis bývá ve stovkách procent a najednou právě rodičům nevadí, že se dvanáctileté dítě připravuje na přijímačky celý rok. A bifluje a bifluje. Není těch konzervativních rodičů nakonec daleko více než těch konzervativních učitelů?
A není poněkud hloupé Feřtekovo tvrzení, že rodiče „se divili, co to je za úkoly, ale to byli spíš ti vzdělanější, kteří se třeba celý život věnují práci s textem, ale spoustu učiva češtiny nikdy nepoužil?“ – Cožpak jde vzdělání měřit jen tím, co jsme použili a co nepoužili? Neposlouží snad učivo z mluvnice k rozvoji abstraktního myšlení? Bez ohledu na to, co z učiva použijeme a co nepoužijeme? Dělá snad někdo v životě kliky?
