Úvodem je potřeba jasně říci, že distanční výuka je nouzovým řešením nouzové situace. V mnohém jsme se poučili a zjistili, co jde, co nejde. Například jsme zjistili, že učitelé dovedou rychle improvizovat bez skutečné pomoci MŠMT.
A teď se ukazuje, že v naší zemi jde jedna věc velice dobře: sešněrovat vše paragrafy. Prý zákon o distančním vzdělávání pomůže všem. „Přišla tak spousta zbytečných sporů mezi rodiči a učiteli kvůli nejednotným pravidlům hodnocení,“ píše k tomuto tématu jeden bloger. Docela by mě zajímalo, kolik je pro něj „spousta“. A kolik těch sporů vypuklo do dnešního dne, do 7. června, kdy hodnocení patrně není zdaleka ukončeno ještě na žádné škole.
Jistě: pravidla se měnila překotně, Plaga školství uvrhl do chaosu, ministerské pokyny se vzájemně popíraly. Ale jak tohle vše pro budoucí nouzové situace zparagrafovat? „Pokud se novela školského zákona prosadí, pomůže to i dlouhodobě nemocným žákům a předejde se problémům, které vznikly v nouzovém stavu,“ končí onen bloger poněkud triumfálně, aniž se čtenář dozví něco konkrétního, co by se mělo vlastně uzákonit a co prosadit.
Já jsem nechodil do školy celý šestý ročník. Škola široko daleko nebyla. Prostě nouzová situace. Pololetí se jednoduše proškrtlo, na konci se udělaly jakési rozdílové zkoušky, abych si odnesl vysvědčení. Žádná distanční výuka podle nějakých zběsilých paragrafů. A žádné slovní bláboly na vysvědčení místo známek. Děsím se toho, co bude následovat dál, milí kreativci. Zákon o rouškách? Zákon o povinných rozestupech? Zákon o velikosti skupin?
