Kde je hranice, za kterou stát nemá vstupovat do soukromého podnikání? Postřehli jste kauzu státního nákupu Smartwings? Pojďme si problematiku společně poodkrýt.
Čas od času každého z nás napadne myšlenka nebo řešení, které se na první pohled zdají dokonalé. Často se ale stává, že zpočátku brilantní nápad začne drhnout. V ten moment je naprosto žádoucí celou věc kriticky zhodnotit, a pokud se v naší úvaze nachází nějaká chyba, nemilosrdně ji z úvahy vyloučit. Jedním z nápadů, který se na začátku jeví dokonalý, ale po logické úvaze se hroutí jako domeček z karet, je myšlenka, že by stát mohl podnikat.
Představa, že stát – instituce, která nás má chránit a starat se o nás – bude na svůj provoz získávat zdroje nikoliv z daní od nás, občanů, ale z vlastní podnikatelské činnosti, je lákavá. Ještě lákavější je představa, že statky, které slouží k uspokojování našich potřeb, bude produkovat sám stát, a to za nižší cenu, než je tomu u soukromých firem, protože stát není nenasytným ziskuchtivým kapitalistou a bez zisku se obejde. Bláhová to představa. Frédéric Bastiat, francouzský ekonom, ve své knize Co je a co není vidět, napsal: „Rozdíl mezi dobrým ekonomem a špatným ekonomem je ten, že špatný ekonom vidí to, co vidět je, kdežto dobrý ekonom vidí i to, co vidět není“.
Proč by tedy stát neměl podnikat? Jednoduše proto, že stát je naprostý opak subjektu, který je k podnikání vhodný. Všechny vlastnosti, které z podnikatele dělají dobrého podnikatele, stát postrádá a naopak všechny vlastnosti, které z podnikatele dělají špatného podnikatele, jsou státu vlastní. Pojďme si otevřít menší ekonomické okénko.
Ve zdravém ekonomickém prostředí přirozeně působí síly, které zajišťují jeho funkčnost a stabilitu. Dochází ke střetu nabídky s poptávkou, který vede k tvorbě ceny. Cena pak zpětně ovlivňuje všechny zúčastněné. Vzrůstající cena vzácného statku motivuje výrobce k produkci a naopak spotřebitele nutí se vzácným statkem šetřit. Konkurenční prostředí vede k efektivitě. Soukromá společnost se snaží nacházet ta nejefektivnější řešení a minimalizovat ztráty. Celé to vede k tomu, že díky konkurenci si soukromá společnost nemůže dělat, co ji napadne a spotřebitel dostává adekvátně kvalitní produkt, za adekvátní cenu. Síly jsou vyvážené. Díky tomuto zdravému konkurenčnímu prostředí se nemusím bát, že v obchodech budou prázdné regály a já si na snídani nebudu moct dát např. svoje oblíbené cereálie.
Vše se ale hroutí, když do tohoto prostředí přijde stát. Vzhledem k postavení, které stát má, je mu nemožné konkurovat. S absencí konkurence odpadá státu motivace poskytovat kvalitní služby a minimalizovat ztráty. Dochází k pokřivení celého trhu a k zániku všech signálů, na základě nichž se lidé i firmy rozhodují a jednají. Posledním krokem je pak stav, kdy je tržní prostředí nahrazeno centrálním plánováním, kdy se parta úředníků a politiků marně snaží spočítat kolik a za kolik čeho vyrobit, až se celý systém postupně rozpadá. Stát je tak mizerný podnikatel, že před rokem 1989 nebyl dokonce schopen zajistit ani základní produkty jako byl toaletní papír, nebo dámské hygienické vložky. Při dobových reportážích se člověku chce i smát, kdyby to nebylo spíš k pláči.
Asi většina z nás se shodne, že podnikání je všechno, jen ne legrace. Je to nesmírné úsilí navíc pod tlakem konkurence. Podnikatel si musí velmi dobře rozmyslet svoje investice. Adekvátně a pružně reagovat na stále rychleji se měnící prostředí. A všechna svá rozhodnutí dělat s vědomím, že pouze on za ně nese zodpovědnost. Pokud podnikatel bude riskovat a uskuteční rizikovou investici, která nevyjde, musí to být on, kdo ponese ztrátu a následky. A znovu se dostáváme k tomu, že u státu je to přesně naopak. Přebujelý systém státní správy je tak složitý a zkostnatělý, že není schopen reagovat na dynamicky se měnící prostředí. Kamenem úrazu je i to, že lidé, kteří rozhodují, nenesou následky chybných rozhodnutí a chybných investic. Nejsou to jejich peníze a jejich zájem o čem rozhodují. Oproti soukromé společnosti pak daleko snáze učiní chybná a riskantní rozhodnutí. A namísto toho, aby naprosto neefektivní a ztrátové státní společnosti – jako je například Česká pošta – hledala řešení, dál plýtvají penězi a vše to musí platit daňový poplatník.
Kraj na tom není jinak. Přebujelý systém plný byrokracie je potřeba spíše osekat než zvětšit. Namísto megalomanských plánů na roky zadlužit Jihomoravský kraj a investovat do Technologického parku by se měl kraj soustředit na svoji práci, kterou je např. správa dopravní infrastruktury. Ostatně sami dobře víme, jak dopadá, když si veřejná správa ukousne moc velké sousto. Podnikaní a výrobu má veřejná správa přenechat těm, kteří to opravdu umí. Možná bychom se pak konečně dočkali pošťáka, který nám domů donese balík.
Proč tedy nemá stát podnikat? Protože to neumí a vždy nadělá více škody než užitku.
