Je lepší být bohatý a zdravý…

O tom, že je lepší být zdravý a bohatý než nemocný a chudý, nikdo nepochybuje. Ale i nemoc nebo úraz občas přinášejí zajímavé zážitky a zkušenosti.

Od té doby, co jsem se v šesti letech vrátil z nemocnice uzdraven po zápalu mozkových blan, se mi nemoci vyhýbaly velikým obloukem, a tak mé jediné kontakty se zdravotnictvím obstarávaly úrazy. Těch sice nebylo mnoho, ale většinou stály za to. A lékaři se s nimi vždy vyrovnali skvěle, přestože jsem si nemocnice nijak nevybíral, ale šel či jel jsem nebo byl odvezen do té nejbližší od místa, kde jsem si úraz způsobil. Shodou okolností to byla pokaždé jiná.

V roce 1986 jsem změnil zaměstnání. Laboratoř, v níž jsem začal pracovat, byla ve druhém patře a schodiště k ní bylo poněkud zvláštní - uprostřed jeden schod nepatrně vyčuhoval. Téměř každé ráno jsem o něj zavadil nohou, ale při cestě nahoru se to dalo ustát. Po několika dnech jsem se ale trochu zdržel v práci a ve spěchu jsem o ten schod zavadil při cestě dolů.

Přistál jsem hlavou na podlaze v přízemí, v očích jsem neměl hvězdičky, ale vyšlehl z nich doslova plamen. Dodnes si pamatuji, že měl světlezelenou barvu, asi jako když vsunete do plamene chlorid barnatý. Byl z toho naštěstí jen lehký otřes mozku.

Na podzim v roce 1993 jsem si při volejbale zlomil kotník. Do práce si mě vzal doktor Kutáček a kotník mi dal dohromady tak, že dnes si ani nevzpomenu, na které noze to bylo. Jako přeučovaný levák však musím poctivě přiznat, že si pravou a levou dodnes občas pletu.

V zimě roku 1998 na mě při roztápění kotle ústředního topení vyšlehly plameny a výsledkem byl popálený obličej a ruce, kterými jsem si naštěstí stačil zakrýt oči. Popáleniny to nebyly nijak vážné, až na to, že se to stalo ve čtvrtek a já jsem měl být v sobotu svědkem na svatbě své neteře. Z nemocnice jsem se vrátil s hlavou v obvazech, v nichž byly otvory jenom pro oči a ústa. Své neteři jsem popsal situaci, ale ta trvala na tom, že si mě jako svědka přeje.

A tak jsem i s tím zcela zakrytým obličejem tu svatbu odsvědčil. Je sice pravda, že většina svatebních hostů to považovala za recesi, která skončí těsně před obřadem, ale odhalení se nekonalo.

Uzdravování pak proběhlo celkem rychle a bez problémů; pokud se vám můj dnešní obličej nelíbí, vězte, že kromě pár vrásek, které na něm přibyly, a spousty vlasů, které zčásti změnily barvu a z mnohem větší části dezertovaly neznámo kam, se na něm nezměnilo nic, co bych mohl připsat následkům popálení.

Jako věčný optimista doufám, že mým posledním úrazem bylo utržení vazů v pravém rameni při hokeji v září roku 2004. Tentokrát mě léčil doktor Jakub Kutil. Pravda, jako diagnostik se příliš nevyznamenal.

„Že vím, jak se vám to stalo,“ pravil, když mě přišel prohlédnout na pokoj, v němž jinak byli čekatelé na operaci žlučníku, kam mě umístila přijímající lékařka: „Spadl jste z horského kola.“

„Nikoliv, spadl jsem na led při hokeji“, odpověděl jsem po pravdě.

„Tak to jste výjimka, máme tady zrovna tři jiné, kteří z toho kola spadli. Ale to bude v pořádku, je to na hodinovou operaci, ve dvanáct hodin jdete na sál“, oznámil mi.

Z narkózy jsem se probral v půl čtvrté. Operace trvala tři a čtvrt hodiny, protože jsem měl utržené všechny tři vazy a nikoliv jeden. Má životní družka, která od jedné hodiny každou chvíli zjišťovala, jak operace dopadla, už snad byla připravená na nejhorší.

Ale oč nepřesnější diagnóza, o to lepší operační zákrok. Nebýt dlouhé, ale přitom úzké a nenápadné jizvy, nevěděl bych, které rameno jsem si poškodil.

Mé zkušenosti s úrazy jsou tedy dostatečně bohaté a všem lékařům, kteří mi při nich pomohli, vyslovuji veliké poděkování. Ale nemoc, která mě potkala před několika dny, mě zastihla naprosto nepřipraveného.

Začalo to kašlem, kterému jsem nevěnoval žádnou pozornost. Teplotu jsem si sice neměřil, věděl jsem ale, že při zvýšení teploty o jeden stupeň se puls má zrychlit o 8 až 10 tepů za minutu. Určitě jste viděli ve starých filmech, jak lékař bere nemocného za zápěstí, z kapsy vytahuje hodinky a v duchu počítá. Podle výsledku pak rozhoduje o dalším postupu léčby, protože právě bez teploměru orientačně určil tělesnou teplotu svého pacienta.

No a já jsem si takto naměřil tep něco přes 50 za minutu, takže jsem byl v klidu, protože se příliš nelišil od toho, který obvykle mívám, když pracuji s počítačem - 48. Až do jednoho pozdního odpoledne, kdy mě přepadla taková zimnice, že jsem se třásl jako ratlík. Po příchodu domů jsem si změřil teplotu a ejhle - poctivých 40 stupňů. Okamžitě mi byl naordinován a neprodleně aplikován studený zábal.

Po dvou zábalech teplota klesla na 39,3 stupně a pruh světla na stropě, který se původně měnil v rytmu srdečního tepu z fialové na zelenou, nabyl opět důvěrně známé žluté barvy.

Nakonec jsem skončil na antibiotikách, po kterých se má teplota začala postupně snižovat k normálním hodnotám. Využil jsem toho a trochu sledoval vliv teploty na puls, ale nepotvrdil jsem platnost výše zmíněného pravidla. Vezmu-li v úvahu můj klidový tep vleže - 44, pak při teplotách nad 38 stupňů vystoupil na hodnoty přes 50 a teprve při teplotě 39,5 stupně se líně přehoupl přes 60 a usadil se na hodnotě 61 za minutu. Vyšších teplot již nebylo dosaženo a při tom prvním atakování čtyřicítky jsem si naneštěstí na měření tepu ani nevzpomněl. Nicméně musím konstatovat, že ta poučka o zvyšování tepu při vyšších teplotách by potřebovala řádnou revizi, i když dnes už je asi teploměrů dostatek a metodu s hodinkami už nejspíš nikdo nepoužívá.

Na druhou stranu mi nemoc přinesla zajímavé zjištění – pokud je pravdivá jogínská poučka, že počet vdechů a srdečních tepů je nám dán již při narození, moje srdce se chystá na dlouhý život.