Hrozná zkušenost s hrozny

„Chcete třešně? Vezměte si, mám jich tady plný koš,“ nabídl mi muž s česáčkem na skoro třímetrové tyči podíl na svém sběru.

Byla to velkorysá nabídka, když si uvědomím, že v lidovém Lidlu teď stojí kilo třešní 179 korun a v ostatních řetězcích nejspíš ještě více. A trhat třešně česáčkem, to bych snad ani nechtěl. Přesto jsem ji odmítl:

„Děkuji, já jich tady vedle mám plný strom.“

„Ale dolní větve už jsou prázdné.“

„To mi nevadí, vylezu si nahoru.“

„Jen aby vás nezradila kondice,“ dal mi najevo, že není slepý.

„Tak toho se opravdu nebojím.“

„ Ale ono se to rychle mění,“

„Já vím, ale naposledy jsem si to vyzkoušel včera.“

„No, když myslíte, ...“ vrátil se zase k česání.

Já jsem si vylezl na vedlejší strom a česal jsem taky, ale přímo z ruky do úst. Nejlepší ovoce je stejně čerstvé ovoce.

Na první lidi s česáčkem jsem narazil vloni na podzim. Byla to dvojice zřejmě manželů. Měli tašku na kolečkách a česáček a obcházeli ovocné stromy v Prokopském údolí. Musím říci, že tento trend, ačkoliv zdánlivě omezuje výsledky mé vlastní sběračské práce, vítám.

Mám velké štěstí, že bydlím blízko Prokopského údolí, které je dnes sice přírodní rezervací, ale v minulosti zde lidé žili a hospodařili, a tak tu po nich zbyla spousta ovocných stromů včetně ořechů, ba i na vinnou révu člověk občas narazí. Ptáci navíc roznesli semena do širšího okolí, takže na nějaké ovoce na svých toulkách narazím počínaje červnem prakticky až do konce roku.

Zvykl jsem si zkrátka na to, že od června do zimy mám postaráno o chutné svačiny a pravidelný přísun vitamínů z ovoce a polynenasycených mastných kyselin z ořechů. Zvolna narůstající konkurence česáčů, vyvolaná zřejmě rostoucími cenami (nejen) ovoce v obchodech mi nevadí. Lidé s česáčky stejně nedosáhnou až na vrcholky korun stromů, kde je ovoce nejsladší. A navíc, i letos v únoru jsem přes zvýšenou loňskou konkurenci viděl, že značnou část ovoce jsme stejně otrhat nestačili, a po opakovaných mrazech nemají už o ty poničené plody zájem ani ptáci.

Sbírám všude, ale do cizích zahrad už jako v dávno promlčených klukovských letech nelezu. I když... Neodolám, když to lákavé ovoce přesahuje přes plot do veřejného prostoru. A neodolal jsem ani při svém nedávném pobytu v Řecku, kde jsem si natrhal meruňky v zahradě hotelu, kde jsem byl ubytován.

Nedělával jsem to, ale asi před pěti lety jsem viděl nádherné hrozny na vnější straně plotu zanedbané zahrady. S těžkým srdcem jsem je ponechal majiteli, protože na vnitřní straně plotu žádné hrozny nebyly, nejspíš proto, že to byla strana severní.

Jenže, když jsem k té zahradě přišel v zimě, ty hrozny tam byly stále. Neubyl ani jeden, ale byly zcela vyschlé a zničené. A jako memento tam jejich zčernalé zbytky zůstaly i v létě a na podzim, aniž by se objevily hrozny nové. Dodnes si to vyčítám a podobné chyby už nedělám.