Ráno,raníčko

"Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala.  Půjdu matičko k jezeru, šatečky sobě vyperu." Kdo by neznal Erbenovu Kytici.

S podobným pocitem jsem procitla  kolem páté ranní, kdy se venku snesl první letošní sníh a pokoj zalilo sice studené, ale uklidňují světlo. Doma  teplo, času než bych měla vyrazit do práce ještě dost.

"Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru ji cos pohání." Jinak řečeno: " Nemá žena, nemá doma stání, k Vltavě ji fotit cos pohání."

Na rozdíl od dalšího děje v básni jsem však  dopadla  docela dobře. Žádný vodník ani bezdomovec, jenom pár jedinců pečujících o své zdraví během, někteří cyklisté, které ani sněhová pokrývka nemohla rozhodit.

A výsledek? Příjemná procházka, duševní pohoda. .

Do práce jsem dorazila tak nabitá energií, že jsem večer po Praze ještě dlouho  pokračovala. Ale to až příště.