Nedaří se, nedaří. Takhle nějak začíná příběh naší ekonomiky. Pomůže jí ničivý živel?
Už šest čtvrtletí po sobě jde pomalu, ale jistě české hospodářství dolů. Nejsou to sice závratná čísla, přesto ale nutí k zamyšlení. Jak je možné, že se neustále propadáme? Jak je možné, že okolní státy jsou na tom lépe a když hospodářsky nerostou, tak alespoň neklesají? Proč máme tolik nezaměstnaných?
Vysvětlení je hodně. Mnohokrát propíraného zvýšení daní, které zcela určitě nepřidalo poptávce; strašení obyvatel vládou, což náladu a spotřebu nezlepšilo. Nepovedlo se však ani přimět podniky aby více zaměstnávaly a investovaly. Zkrátka jedno s druhým, třetím a tak dále.
Pro některé vysvitla naděje paradoxně díky povodni. Podaří se nastartovat ekonomiku právě třeba stavebními zakázkami, v postižených oblastech nutnými? Nejeden z nás zajisté zaplesal nad touto možností.
Je však třeba se na věc dívat střízlivě. Pokud chybí systémová opatření, tak se zpátky na nohy nevyhrabeme. A ta zatím nejsou v dohledu. Spíše jde o nejapné žvanění o tom, jak se rozhýbe růst. Když se pro to ale nic nedělá, tak to asi nepůjde.
Záplavy navíc zasaženým oblastem značně uškodily: postihly nejen obytné zony, ale i podniky a infrastrukturu. Část Čech se tak bude ještě nějakou dobu z živelné pohromy vzpamatovávat. A aby se dostala alespoň na stav před povodní, zchramstnou se již zmiňované investice. Vytloukat klín klínem, v tomhle případě hospodářský úpadek záplavami, prostě nejde.
