Nejdříve boj za bezpečnost, hodnoty a proti krvavému diktátorovi, který ničí vlastní lid. Později obrana před radikály, kteří chtějí narušit klid. S přibývajícími mrtvými pak postupné vystřízlivění a kocovinu vyléčil až odchod amerických vojáků z Iráku.
Jenže ukazuje se, že to nebyl konec. Přinejmenším ne konec úderů do hlavy, které americká politika, ale také občané spojených států obdrželi. Z hrdinného boje je rozčarování až zlost.
A není divu. Stále více Američanů se asi musí ptát, proč jejich příbuzní, přátelé, známí či pouzí spoluobčané museli v Iráku zemřít. Daleko od svých domovů, kde stejně americká armáda nic moc nezmohla. V krátkosti přišla, viděla a odtáhla s nepořízenou.
Aktuální dění v Iráku pocit, že tisíce američanů a zástupci dalších národů zemřeli během tažení v roce 2003 zbytečně, ještě zesílilo. Nejenže se totiž Irák nestal moderní demokracií a stabilní zemí, ale jak podotýká zpravodajský server iDNES.cz, navzdory výcviku od amerických instruktorů se irácká armáda hroutí a to obdivuhodnou rychlostí. Zvláště při porovnání uváděných velikostí obou bojových formací: oficiální irácká armáda čítá kolem 1 milionu mužů, zatímco povstalecké jednotky kolem šesti tisíc mužů.
Rozdíl je zjevně v motivaci. Domnívám se například, že iráčtí vládní vojáci by nezahazovali zbraně, pokud by věřili centrální vládě a ta měla nějaký respekt. A pravděpodobně by je nezahazovali ani ve chvíli, kdy by chápali své povolání jako ochranu obyvatel před násilím, ale i islámským právem. Jak vidno, z tohohle úhlu pohledu se na to zjevně irácké síly nedívají.
Buď jak buď, ať už je za současnou situací cokoli a dopadne jakkoli, pro USA je to těžká rána. O to těžší, že Amerika už svého času podobnou katastrofu zažila. Boj za hodnoty a světonázor, následně vleklá a krvavá válka, zčásti partyzánská. A jako závěr hororu odchod ze země a následně její pád do ještě hlubší propasti. To všechno už tu jednou bylo - ve Vietnamu.
