Dějiny lidí, to je přímo krvavý veletok. Hlavy si lidé rozbíjeli skutečně od pradávna, větší či menší konflikty pak provází člověčenstvo prakticky nepřetržitě a to přesto, že se na přelomu 19. a 20. století odvažovali někteří optimisté a obdivovatelé "nové epochy" doufat v opak. Nestalo se tomu tak, válčí se dál.
Stejně staré jsou kromě válek taky jejich hlavní příčiny. Historici s haldou titulů před a za jménem mi jistě prominou (a možná někteří i dají zapravdu) názor, že vypuknutí války předcházela obvykle uražená ješitnost, touha po bohatství, žízeň po moci a její demonstrování. Všechny ostatní důvody k válečnému běsnění jako náboženství, hodnoty či vlastenectví, to byly a jsou pouze zástěrky skutečných příčin. Je přeci daleko lepší na slyšet, že se bojuje kvůli ochraně národnostních zájmů či dosavadního způsobu života, no ne?
Ukrajina není výjimkou. Lidi, kteří původně doufali a chtěli lepší život, byli zneužiti mocnějšími, těmi, co rozhodují a mají k tomu prostředky a postavení. A opět ve jménu obrany zájmů (tentokrát početného ruskojazyčného obyvatelstva a lidí nesouhlasících s nepříliš legitimním kyjevským vedením) se tak mocní dopustili toho, co můžeme na Ukrajině vidět: boje, ničení, smrti. Přitom věci, za něž mnozí na Ukrajině, jedné či druhé straně bojují, jsou opět až druhořadé. Jde opět především o moc. A o demonstraci síly. Zkrátka nic nového pod sluncem.
