V pátek a poté v následujících dnech obletěla svět zpráva o teroristických útocích v Paříži. Zemřelo při nich přes sto lidí. Jedná se o odporný čin, který bohužel není ojedinělý.
Lidé kteří útoky plánovali a provedli musí být co nejpřísněji potrestáni. S pozůstalými po obětech by se mělo zacházet co nejcitlivěji, měli by cítit podporu, i když ani to jejich žal příliš nezmírní. Na místě je odškodné od státu, který nezajistil bezpečnost těchto lidí a i přes veškeré prostředky vynakládané na obranu či ochranu stát se svými bezpečnostními složkami v tomhle případě selhal. A, samozřejmě, musí být podniknuté všechno, aby se podobná věc neopakovala.
Suma sumárum, výše je uvedený obvyklý postup. Tentokrát však nestačí a nestačil ani nikdy předtím. S pozůstalými je možná ze strany úřadů citlivě, platí to však i o mediálním tlaku? Odškodného se třeba lidé, kteří přišli o své příbuzné, dočkají, ale dá se vlastně vyčíslit jeden lidský život v penězích? A to nejpodstatnější: Udělá se skutečně maximum pro to, aby se podobné odpornosti už neopakovaly nebo se alespoň takové riziko sníží na minimum?
Zůstaňme u odpovědi na třetí otázku: já na ni odpovídám, že ne, bohužel. Vždycky se zatím skončilo na půl cesty. Proběhnou razie, pár desítek či nějaká ta stovka lidí skončí ve vězení. Padne několik trestů. Zároveň po celé zemi zesílí bezpečnostní opatření. Během měsíce ovšem postupně vyprchají. Jak pomine bezprostřední ohrožení, zájem úřadů o bezpečnost se zmenší. Někteří ze zadržených při raziích se také nejspíš dostanou zpět na svobodu. I v případě letošní Paříže jsme viděli zajímavý úkrok a to už pouhých několik hodin po útocích: Původně avizované uzavření hranic Francie se nekonalo. Pouze se "zpřísnily kontroly".
Francie, ale nejen tento stát, je však v tuto chvíli na rozcestí. Rozbíhá se z něj několik cest a vzhledem k dlouhému váhání a debatám, kterou se vydat, už pro výběr nezbývá mnoho času. Jednou z nich je umírněnost, dočasné přijetí zostřených bezpečnostních opatření. A pak návrat do starých kolejí. Tedy žádné dlouhodobé kroky, žádné revize zahraniční, bezpečnostní či sociální politiky. Zjednodušeně řečeno: odsoudíme tyto hnusné činy, ale pak neuděláme NIC. Nic, čím bychom jim mohli předejít.
Další cesta je mnohem obtížnější a možná proto se o ní politici jen baví a tím ohrožují obyvatele států, které zastupují. Spočívá v omezení imigračních toků na minimum. Jak nečekané, ve statisících běženců se nějaký ten terorista prostě najde a teroristické organizace to dobře vědí. Nebezpečím jsou však i samotné masy mírumilovných migrantů. Řekněme si na rovinu: co očekávají od evropských států, do kterých směřují? Někteří možná bezpečnost a práci, zároveň však finanční zajištění pro sebe a své rodiny a také pokračování v žití svým životem, podle svých zvyklostí a náboženských pravidel. Pokud jim to státy umožní, budou chtít stále více práv a nakonec se jim podaří přizpůsobit si evropskou společnost jejich představám. Pokud ne, útoků, jako byly ty páteční, přibydou. S finančním zajištěním je to podobný příběh s nepříliš hezkými konci.
A další krok? Vždyť je to tak prosté: přejít od slov k činům, od gest spojených převážně se sociálními sítěmi k tlaku na vlády, aby zatočily s bezpečnostní hrozbou, jakou je Islámský stát a podobné organizace. Setkal jsem se s lidmi, kteří tvrdí, že kromě vyvěšení francouzské vlajky na svém profilu nebo třeba i domě nemohou nic jiného udělat. Tak to ale není. Mohou totiž zatlačit na politiky, na jejichž zvolení se podíleli, aby začali konat. Politici, kterým vůbec nezáleží na svých spoluobyvatelích a zemích, musí vědět, že pokud nezačnou islámský terorismus potírat doma i ve světě, nebudou příště zvolení. Pokud nic jiného, tohle varování společně s demonstracemi na podporu boje s terorismem zabere.
Co tedy říct na závěr? Napadá mě jednoduchá myšlenka, kterou bychom si měli vzít všichni za svou:
Čas na gesta skončil, teď je čas na konkrétní činy!
