Také jste někdy zatoužili zdrhnout do lesů? Vykašlat se na všechno a na všechny a jen tak si tam vegetit? Já několikrát. Dokonce to vypadalo, že má budoucnost je naprosto neodvratná. Má touha po nezávislosti a svobodě se uchylovala někam do hlubokých lesů a já s ní.
V mé mysli jsem se snažila zpřetrhat všechny citové vazby, které mě nějakým způsobem omezovaly (což jsou v podstatě všechny) a zbavit se i takových požitků a závislostí jakými jsou jídlo, o sexu ani nemluvě. Možná že pak bych byla opravdu tak nezávislá, jak bych si představovala. Ale byla bych opravdu šťastná? Možná, že bych se časem dopracovala i k poznání, že jídlo opravdu nepotřebuji, neboť je to jen požitek, který jsme si během několika generací vypěstovali. Tak tvrdí Jaroslav Dušek. Mně osobně člověk velmi milý, sympatický a troufám si tvrdit, že i o mnoho mnoho zasvěcenější.
Možná opravdu aspiruju na divoženku, šťastně pobíhajíc po lese, nepotřebujíc nic a nikoho. Nic možná ale nikoho??? To zní děsivě. Krutá daň nebo osvobozující úleva? Na tuhle otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Vždyť ani to jednoduché účetnictní dal-má dáti není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Člověk je tvor společenský. Toužící po komunikaci, lásce, uznání.
Že by mi zpívali jiní ptáčci a touhu po fyzickém kontaktu nahradilo objímání stromů? Drsné. Jako ta kůra na stromech. Sobecké? Ale co naděláme, vždyť každé ego je ve své nejniternější podstatě vlastně pěkně sobecké.
Jaké štěstí, že jsem potkala pana Miguela Ruize. Někde mezi hlučným barem a pustými lesy. Mé oči opět a opět sklouzávají ke knize Čtyři dohody aneb praktický průvodce osobní svobodou. Veškerá naše omezení začínají a končí v naší hlavě. No samozřejmě! Kde taky jinde. Určitě už se Vám také stalo, že podvědomě něco tušíte, víte, děláte a pak přijde někdo, kdo tomu Vašemu pocitu a snažení dá slova. A souvislosti. Ten někdo se nazývá Don Miguel Ruiz. A jeho návod ke svobodě a nezávislosti bez pustých lesů, rozedřené kůže od kůry stromů a myšlenek na obcování s lesní zvěří? Čtyři dohody. Uzavřete se sebou čtyřy dohody. Ano se sebou. Ne s někým jiným. Těžko se spolehnout na sebe, natož na druhé.
Pro ty, kdo tuto knihu ještě neznají, jen v krátkosti. Don Miguel Ruiz se narodil na mexickém venkově v rodině léčitelů a byl vychováván matkou léčitelkou a dědečkem šamanem. Rodina očekávala, že Miguel bude pokračovat ve staleté rodinné tradici léčitelství a předávání ezoterického poznání Toltéků. Miguela však vábil moderní život. Odešel tedy do města, vystudoval lékařství a stal se chirurgem. Časem se k učení svých předků vrátil. Intenzivně studoval nejen své nitro ale i starou moudrost. To vše skloubil s moderním způsobem života. Výsledky svého bádání shrnul právě do této knihy. Jeho slova jsou tady:
1. Nehřešte slovem.
Vyhýbejte se užívání slova proti sobě natož k pomluvám druhých.
Tak si říkám, že kdyby se tím opravdu lidé řídili, jaké by tu bylo ticho, že?
2. Neberte si nic osobně.
Nikdo nic nedělá kvůli Vám.
Nikdo nic nedělá kvůli mně? Také se Vaše ego otřáslo v základech?
Co druzí říkají a dělají je totiž jen projevem jejich vlastní situace a snů. Když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.
Má ten Miguel ale recht:-)
3. Nevytvářejte si žádné domněnky.
No tak tohle je pro mě osobně ta nejtěžší dohoda. Já si totiž NEUSTÁLE vytvářím nějaké domněnky! Mojí fantazii jsem totiž zdědila po svém otci. A je opravdu bezbřehá!
Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete.
No jo, ale proč jsou ty hry mezi lidmi (nejlépe opačného pohlaví) tak setsakramentsky vzrušující?
4. Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete.
Vyhnete se tak zbytečným soudům a lítostí.
Ale já chci odjakživa dělat všechno nejlépe, jak dovedu! Obávám se však, že se u mě nejedná o moudrost starých Toltéků ale o diagnózu pro psychiatra:-) Touha po dokonalosti mě totiž pronásleduje po věky věků. A pořád se jí ne a ne přiblížit.
