Dovolená za všechny nervy

Právě jsem přežila první společnou rodinnou dovolenou. Všechno je jednou poprvé. První rande. První pusa. První milování. První dovolená.

V hloubi duše jsem se modlila, aby nebyla i poslední. Vzhledem k tomu, že se naše partnerství poměrně často mění na bitevní pole i při vcelku „bezvýznamném“ rodinném provozu, nebyla má prosba od věci. Když se tak zamyslím, tak jediné, při čem jsme se bez problému shodli byl fakt, že pojedeme na dovolenou. Po třech letech, kdy jsme každý rok nanečisto vyjížděli, nastal konečně den D. Destinace byla vybrána, délka pobytu též, členy rodiny jsme zredukovali na nejbližší rodinu, abychom se „dostatečně užili,“ i dopravní prostředek byl zajištěn. Vše bez větších újem na zdraví. Pak však už následoval jeden granát za druhým. První jsem odjistila, když jsem prohlásila, že dovolená začíná už relaxací spojenou s nákupem „nezbytných“ věcí sloužících k pohodové dovolené. Jenže ouha! Má relaxace přivodila u mého milého stres takového kalibru, že začal ohrožovat jeho životní funkce. Nejprve se mu zvýšila tlaková frekvence, poté se mu zkroutily cévy, čímž byl ohrožen dostatečný přísun kyslíku v jeho těle, následkem čehož byl nakonec postižen i mozek. Takže aby to postižení nebylo trvalé, musela jsem zchladit svou nákupní horečku jen na zcela mírnou zvýšenou teplotku. Slušivý apartní kloubouček tedy zůstal ležet opuštěně v krámě, bílé rozevláté letní šaty byly passé a o námořnickém oblečku a pirátském šátku jsem si mohla nechat leda tak zdát. Mé síly stačily pouze k tomu, abych svému milému vysvětlila, že plavky a opalovací krém mít k Balatonu prostě musím. Slabá to žena? Ne! Tvrdá to Amazonka! Nové plavky jsem zvládla koupit jen své starší dceři, neboť jí vyrostla prsa, a nový klobouk té mladší, neb jí vyrostla hlava. Mně nevyrostlo nic a tak jsem se musela spokojit jen se střední třídou opalovacích krémů s UVA i UVB faktorem. UVA i UVB faktor? Co to je??? A indulona nestačí? Byl to boj tvrdý, zuřivý a nekompromisní! Nakonec můj drahý odmítl koupit i chleba. Den před odjezdem si ostentativně zabalil jedno triko a jedny trenky. On víc na dovolené prý nepotřebuje. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Můj milý dostal průjem. S povděkem tedy ode mne přijal trenky druhé, které jsem přibalila do dámského kufru, již tak narvaného k prasknutí, a prášek na praní. Prát partnerovi pokálené trenky to by byl opravdu program hodný romantické dovolené! Ostatně, tu jsem zakončila již na samém začátku, kdy jsem si do postele nastěhovala mladší dceru. A neobměkčil mě ani romantický západ slunce v přístavu, na který jsme si stihli mezi řídkou stolicí odběhnout. Vyhráno ovšem nebylo ani když se řídká stolice, zásluhou mé lékárničky,kterou jsem stihla potají zařídit, změnila na tuhou. Další útok na partnerova rozechvělá střeva byl maďarský jídelníček. Koupit slovník? Zbytečný prachy! Znělo mi ještě v uších, když jsme si objednávali halászlé, což byl jediný pokrm, kterému jsme rozumněli. Vypadalo to, že jediné jídlo, které tu budeme celý týden konzumovat bude halászlé. Chuť k jídlu nás přešla už druhý den. S vypoulenýma očima a sežehnutým hrdlem od maďarských čili papriček, jsme se vrhli do supermarketu. Byl tam Lídl i Tesco. Paráda! Tím jsme ovšem skončili. Tedy, skončili jsme u vajec. Ani za boha jsme je nemohli najít. Copak ty Maďaři nežerou vejce? Zoufale jsem začala kdákat jako slepice. Ani tomu ty maďarští ignoranti nerozumněli. Fakt by mě strašně zajímalo, jak kdáká maďarská slepice. Že je dobré mít na cestu mapu, pochopil můj drahý hned na začátku dovolené. Když z dálnice sjel směr Balaton, netušil ještě, že se můžeme ocitnout na druhé straně Balatonu a to ještě z jeho druhého konce. Pobřeží Balatonu měří asi 200 km. Z pomatených maďarských ukazatelů nás vymotala až mapa z internetu, kterou jsem po hodině bloudění rychle zapínala. Ani zpáteční cesta však nebyla o nic lepší. Má troufalá otázka zněla: „Trefíš?“ S mým orientačním smyslem počítat nemohl. Já netrefím domů ani když mě otočí kolem své osy. Natož z Balatonu. Po hodině cesty jsme se místo na hranici se Slovenskem ocitli v Jugoslávii. S prskajícím autem v posmrtné křeči. „My nemáme plyn?“ ptám se v posmrtné křeči zase já. Jediný plyn široko daleko právě uniká z jeho střev. Pápá, ukazuje nám zmatený maďarský ukazatel, když se pokorně vracíme k Balatonu. V autě je padesát osm stupňů nad nulou. Jsem hladová, vzteklá a dehydratovaná. Bojím se ohlédnout a zjistit, jak jsou na tom mé děti a zda vůbec žijí. „Hurá, pojedeme k moři!“ ozývá se život ze zadu. Má starší dcera se raduje nad jugoslávskou hranicí. Ta mladší spí. Opravdu spí nebo už je to kóma??? Nechávám si míchat drink. Jedině tak přežiju. Otupím své smysly. A třeba mě pod vlivem omamných látek a pro náhlou nepříčetnost osvobodí. To až zabiju svého přítele, kterej zásadně všemu rozumí, ale nakonec se nedomluví ani s Maďarem, a hned pak svou pubertální dceru, která korunovala celou dovolenou větou, že stála za .... A jen proto, že si nemohla koupit svůj pátý piercing a nedovolili jsme jí vodnici, u které se dušovala, že z ní bude hulit jen vonné čaje! Sex on the Beach! Poroučím si. Je to jediný sex, na který tu mám chuť. Dvakrát! Finišuju orgasmem s čokoládovou pralinkou nabodnutou na sklenici. Partner tiše vzdychne. Čert vem mapu, slovník... ale zapomenout dětskou postýlku? Tak to je fakt průser! Prohlížím si fotky z dovolené. Dva váleční invalidé v přístavu, váleční zajatci v autě, rodina Simpsonových na pláži... Nakonec to bylo docela fajn. Ještěže dovolená je jen jednou za rok. Doufám, že se do té doby stačím zrelaxovat.