Je to přesně čtyřicet minut co jsem přežila teroristický útok. Útok vedený tím nejhorším teroristou na světě. Mým budíkem. Ploužím se rozespalou a zmrzlou Prahou. A kolem mě se plouží stovky dalších lidí. Rozespalých a zmrzlých. Se vší opatrností se snažíme rozpohybovat své tělesné schránky, opatrně, aby se nám snad nerozpadly. Dospáváme ve svých kabátech. Čas a sny.
Pozdní odpoledne bude ve znamení spěchu. Budeme spěchat domů. Do svých, i cizích, postelí. Do svých, i cizích, snů. Ale teď je ráno a my se ploužíme. Ztěžka dopadáme na vyrovnané sedáky MHD. Ty už se se svým osudem smířily dávno. Ve tvářích se zračí rezignovanost, únava, apatie.
Metro si to šine z Florence na Náměstí Republiky. Nenápadně pozoruji své spolucestující. Ale proč vlastně nenápadně. Stejně mě nikdo nevnímá.
Metro sebou prudce cukne a zasyčí. A s ním i pár životaschopných jedinců. Tu paní s odbarveným melírem, který by nutně potřeboval infuzi, ale musí si počkat do výplaty, to právě probralo z ranního snění. Toho pána naproti z jeho věčného spánku neprobere zřejmě už nic. Tak jako většinu. Je mi to líto. Líto tolika zmařených snů a nadějí. Kam se poděly? Kde se ztratily? Zřejmě někde při ranní cestě do práce a v podvečerní cestě domů. Dívám se před sebe a v odrazu skla zahlédnu cizí ženu. S cizí ženou v cizím pokoji, napadá mne. Kolik už let?
"Příští stanice Můstek," ozve se unaveným hlasem. Vzápětí se přihrne další dav optimistických lidí. Optimismus v jejich tvářích se objevuje ve chvílích, kdy uvidí prázdné sedadlo. Není namáhavější činnosti než dojet ráno do práce. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Kradmo pohlédnu na tu cizí ženskou, která se přede mnou opět zjevila. Odvracím oči od tmavých výplní. Nesnesu ten pohled na ni. Už s ní nechci být v jejím pokoji.
Cožpak nejsme páni svých životů? Životů, které jsme si sami vybrali? Životů, které jsme si vybrali a oni nás pak trochu semlely....
"Co pořád chceš?" otázal se mě kdysi nevrle můj manžel. "Jednou jsi vdaná ženská, tak se podle toho chovej!" snažil se mě seznámit se vzorcem chování pro můj život. Jakým vzorcem chování???Toho jak mám žít? Děkuji pěkně. Nechci! Tak tudy cesta nevede. Ale kudy vede? Jaký je ten správný vzorec přežití? Ze všech stran jen slýchám: "To nesmíš! "To musíš!" "To nejde! "To přeci nemyslíš vážně!" Myslím. A už jsem z toho hrozně unavená. Raději nemyslet. Vůbec. Nakonec, na co převratného ještě člověk může přijít? Nové objevy se objevují už jen ve skupinách vědců, protože jeden lidský mozek na to sám už nestačí. Stačí alespoň na ten správný vzorec přežití?
Karlovo náměstí. Spolu se mnou se hrne ven dav nadšenců. Možná bysme měli přidat do kroku. Málokdo má flexibilní pracovní dobu. Přidávám do kroku a vybavuji si svou kancelář. Reprezentativní, tichá, útulná. A celá jen pro mě. Vyhovuje mi to tak. Jsem vlk samotář. Individualista. Kolektivy mě znervózňují. A já znervózňuji kolektivy. Především pak ty ženské. Těším se do své kanceláře. Po dlouhých letech mám konečně práci, do které mě baví chodit. Nemám si nač stěžovat.
Vyjíždím z metra a zdravím Elišku Krásnohorskou. Co pořád chceš? ptá se mě Eliška odměřeně. Sama jsi chtěla víc, odpovídám jí kajícně.
Člověk je tvor nevděčný. Vcházím do své kanceláře a rozhlížím se. S uspokojením sedám za počítač. O takovéhle práci jsem snila roky.
A teď už sním zas o něčem jiném. Je něco špatného na snění? Třeba jednou....
