Bál jsem se,

že jste už psaní blogu vzdala. Rád vás čtu. I tohle jsem si rád přečet...

pěkný povídání

Jen věta: "Teď je ráno a my se ploužíme." mi tam vůbec nesedí  Podle mých zkušeností se v Praze ráno nikdo neplouží, ráno zejí pražské ulice prázdnotou, stejně jako veřejné dopravní prostředky. Spíš se místo slova "ráno" slušelo napsat "dopoledne". Tedy aspoň pro nás, kteří si večer natočíme budík na třičtvrtě na pět. Stejný teroristický budík. A když ráno budík provede svůj útok, kontrumeme protiútokem: ještě 10 minut nemusím vylézt zpod peřiny. Pak vstaneme, a jdeme si v klidu udělat hygienu, po hygieně snídani a po snídani si v klidu přečteme zprávy na teletextu. Takovéto ráno je pohodové, po teroristickém útoku ani památky. No, a ve třičtvrtě na šest je třeba se obléct, sednout do auta a vyrazit do sousední vesnice do práce. Cesta trvá pět minut, v případě že uprostřed cesty zastavím na odbočce do polí abych se chvilinku pokochal noční, ranní či svítající oblohou (podle ročního období), trvá cesta minut 10. ... (pokračování)

Re: pěkný povídání

.... (pokračování)

No, a v 6.00 už sedím u svého počítače a občas mě napadne že kdesi "na konci světa", ve "státě ve státě" spoustu lidí  stejný teroristický budíkový útok tepve čeká. A že v mnoha případech bude tento útok úspěšný.

pro Marcelu

Také Vás zdravím. Ale já dokážu být i velice společenská:-)jen ne pořád a za každou cenu...člověk má své chvilky...A k tomu důchodu...berte to pozitivně...třeba jako že jste se ho ve zdraví dožila:-)alespoň se konečně budete moci věnovat svým zálibám a koníčkům...Moje matka jde do důchodu za dva roky...a popravdě. taky se toho trošku děsím:-)))

Jako by o mně?

Jako kdyby jste psala o mně Lucie.Já jsem celý život vlk samotář,který musel pracovat v kolektivu/dámském/.Ráno jsem chodila pěšky  do práce a pocity hrozné.Teď jsem druhý týden v důchodu a zvykám si....taky těžké!Moc Vás zdravím

Díky

za Vaší podporu:-)

Máme

podobné pocity,zvlášť s tím kolektivem..:)hezký článek,oslovil mne;)

Díky

Sny se neztrácení po cestě do práce, sny si zabetonováváme v nás den po dni rutinním stereotypem, třeba cestou do práce. Děkuju za zpříjemnění fšedního rána, potěší zjištění, že je na tom něgdo podobně, myslím vnitřně. Navenek jsme fšichni téměř stejní - "... jen řada tváří sádrových, jak neverending faces..."

Máte můj obdiv

Pouhých 40 minut po útoku budíkem nejsem většinou schopný ani lokalizovat své tělo, natož sepisovat smysl-dávající texty.