Kalamity Jane

aneb zaměstnejte si svého zmatkáře...

Také vždycky když vám o něco strašně moc jde a vy se snažíte seč vám síly stačí, povede se vám akorát přitáhnout z Vesmíru ty nejkatastrofičtější scénáře?

Na to, že jsem podepsala svou pracovní smlouvu pod pseudonymem a mé pravé jméno jest Kalamity Jane, přišel můj šéf poměrně brzo. V podstatě hned, jakmile jsem vstoupila do kanceláře.

Ty naleštěné parkety mě fascinovaly už od prvního okamžiku a k oné jezdící židli jsem přistupovala s notnou dávkou nedůvěry. Lidé labilní potřebují židle stabilní, děsilo se mé básnické střevo, když to největší střevo usedalo na svou novou židli. Následující půlhodinu jsem jí poponášela spíše já nežli ona mě. A kolem poledne už jsem se proháněla svojí kanceláří rychlostí téměř 30 cm/hod. Jenže pak z Vesmíru zaznělo jediné jméno. Schumacher. Schumachéér, ozývala se ozvěna, když jsem nabírala plyn. Vzápětí jsem svou kanceláří prosvištěla jak namydlený blesk. A pak se ozvala rána. A pak druhá. A pak se ve dveřích zjevil můj šéf.

"Nestalo se vám něco?" ptal se starostlivě, když mi pomáhal zpod mé formule.

Podvod byl odhalen. Mé křestní jméno jest Jane. Kalamity Jane. Těší mě.

"Ještě jste si to nerozmyslel?" pípla jsem nesměle, když mi šéf o pár minut později podával podepsanou pracovní smlouvu.

Nerozmyslel. Jen si rozmyslel dát mi služební auto. Okamžitě totiž pochopil, že vrcholem mé mobility je má kancelářská židle. Přesto si dovolil zariskovat a přidal mi k ní i mobilní telefon. To kdybych mu na své kancelářské židli odjela neznámo kam.

Já nevím jak jste na tom s mobily vy, ale já vždy vlastnila mobil jen jeden. Ten svůj. Ne, že bych nikdy neviděla vícero mobilů dohromady. Od této doby se mi však občas stávalo, že jsem neviděla ani jeden. Ty potměšilé přístroje mě vyzváněly na nejnemožnějších místech, průběžně se vybíjely a ještě ke všemu se odmítaly nabít nabíječkou toho druhého. A to vše samozřejmě ve chvíli, kdy volal šéf.

"Slyším vás pane inženýre," hlaholila jsem nadšeně, když se mi povedlo najít a použít ten správný aparát.

"Luci, dojděte prosím do mé kanceláře," navigoval můj šéf dobromyslně můj orientační smysl, "mám tam na stole lístek s nákupem, který je potřeba nakoupit..."

"Mám to nakoupit?" okamžitě se ptám aktivně zatímco baletím ke kanceláři.

"Luci, vy jste naprosto dokonalá," ozve se pobaveně z telefonu.

Že by? Konečně? Celý život netoužím po ničem jiném! Být dokonalá žena, matka, milenka, manželka, a teď právě a jedině asistentka....

"Stačí když mi to nadiktujete," mírní mé nadšení šéf.

Očima přejedu lísteček. "4x Pomelo, jablka, hladkou mouku, droždí," čtu s pobavením jeho rodinný nákup.

No, nemá být asistentka šéfovou pravou rukou? Má! Horší varianta ovšem nastává ve chvíli, kdy je spíše kopytem. Už jste někdy zkoušeli nést kávu kopytem???

A to jsem milosrdně přeskočila proces vaření kávy. To konvice totiž byla další obětí mé přehnané péče. Zaznamenali jste to slůvko byla? Proč jen mě musela po tolika letech umřít pod rukama???

Dalším svědkem mé náročné adaptability se stala kopírka. Okopírovat pár dokumentů? Pchá! Jak jednoduché. Tak proč si to nějak neztížit...

"Nepotřebujete s něčím pomoci?" zjevuje se po chvíli ve dveřích můj nadřízený.

"Já?" ptám se překvapeně a rozhlížím se kolem sebe. "Ne, děkuji," hrdě odmítám, když už asi po sté s řachem otvírám zásobník na papíry, už asi stý vyndavám, po sté obracím a stokrát s řachem zavírám.

Šéf mě pobaveně pozoruje. Vrhnu na něj jeden ze svých dokonalých úsměvů, když tu ke mě dolétne věta:

"A neměla byste to jednodušší dávat to tam takhle ze strany?" Šéf uchopí list papíru a projede jím naráz celou kopírku. Obě strany papíru jsou v tu ránu otisklé. Kopírka něžně zavrní. Já zastříhám ušima.

A už se vám někdy stalo, že jste zbavovali dokument kovové svorky, propíchli si jí prst a opatřili šéfův podpis vlastní krví? Nu, žádná oběť pro mě není dost velká!

A co teprve taková tiskárna. S tou Jane komunikuje jedna báseň!

"Nějak se mi zasekla tiskárna," opatrně připravuji šéfa na vstup do jeho kanceláře. Kanceláře vystlané haldou papírů. Proč jen si má břitká inteligence všimla, že je ta potvora přeinstalována až při devítistém devadesátém devátém dokumentu???

"Mohu vás poprosit o vodu?" žádá mě šéf. Nutno dodat, že ne pro jeho vyschlé hrdlo, nýbrž pro hrdlo jeho návštěvy.

"Samozřejmě," zahlaholím nadšeně a ženu se do kuchyně. Vzápětí už leštím sklenku.

"Střepy znamenají štěstí," špitnu zlomeně, když se mi sklenice rozpadne mezi rukama. Ne, opravdu jsem si nechtěla podřezat žíly! Jen jsem tak zoufale toužila, aby byla vyleštěná.

"Zítra odjíždím na hory," oznamuje mi můj šéf. Že by potřeboval zrelaxovat??? "Večer mi vždy jen napiště, kdo volal," úkoluje mě na celý týden. Opravdu mě tu chce nechat celý týden o samotě??? Zodpovědně kývám hlavou.

17.30 - Nová zpráva - sms zprávy - VOLALA VAM PANI SLIMAKOVA Z CEPRA, OZVE SE VAM PRISTI TYDEN. A PAK VOLAL NEJAKY ONDRA. HEZKY VECER. - Komu - Šéf - Doručeno 17.33

18.05 - Moje zprávy - Doručené - Šéf - DEKUJI ZA ZPRAVU. JEN TO NEBYLA PANI SLIMAKOVA ALE SIVAKOVA A ANI TO NEBYL ZADNY ONDRA ALE PAN VONDRA. UZ JSEM S NIMI MLUVIL. MOHU NA VAS NECHAT HOVORY I NADALE PRESMEROVANE?

18.10. - Odpovědět - JESTLI VAM NEVADI MA INTERPRETACE...? - Šéf - Odesláno 18.17

Co víc k tomu dodat? Snad jen to, že není nad to, když má váš šéf smysl pro humor, dokáže se povznést nad malichernosti a banality všedního dne a oceňuje především vaši pracovitost, zodpovědnost, spolehlivost, loajalitu a především značnou dávku kreativity.

Přečtěte si : o šéfech trošku jinak aneb když Ďábel nenosí Pradu ale práci

http://snopkova.blog.idnes.cz/c/8327/Dabel-nosi-praci.html#t2