Jmenuji se Justýna Spravedlivá. Je mi pětadvacet let, mám čtyřletou dceru a právě jsem ukončila mateřskou dovolenou. Kdysi jsem uměla komunikovat nejen s počítačem ale i s lidmi. Kromě svého mateřského jazyka jsem docela obstojně ovládala i jazyk německý.
Dnes, po mateřské dovolené, jsem i to málo, co jsem uměla, obstojně zapomněla a mé slovní zásobě se ani nedá říkat jazyk mateřský nýbrž mateřinkový. Jsem ...
...frustrovaná, nemám žádné sebevědomí a vlastně Vám nemám ani co nabídnou. Dokonce ani svůj čas! Jsem naprosto zoufalá a psychicky labilní, a každou vteřinu se to zhoršuje! I mé dítě už je, díky školce, na větší intelektuální úrovni než já. Nějaký zvuk, snad škrundání žaludku či šelest na mozku, mě však navádí zpět do života. Hledám práci maximálně tak na čtyři hodiny denně, protože víc fyzicky nezvládám. Při osmihodinové pracovní době omdlévám!
Mezi mé záliby patří např. panenky Barbie, miminko Šou šou; z kultury je to pak Harry Potter a Šrek. V posledních letech nad mými hobby jasně vítězí spánek.
Chcete mě???
Jo, psaní je výborná forma psychoterapie. Ano, „CíVí“ bylo další kapitolou do mé připravované knihy Svobodné matky s.r.o. No co, každej máme nějaké to hobby...
Místností se rozdrnčel telefon a brutálně mě vyrušil z mého imaginárního rozdávání autogramů. Ach, ty ambice...
„Dobrý den," ozvalo se mile z telefonu, "tady Kariéra, Luboš Novák. Chci se zeptat jestli ještě máte zájem o práci?“ veselím to z telefonu mírně zapraskalo.
„Aaano,“ vykoktala jsem ze sebe a snažila se co nejrychleji vrátit zpět do reality. Do kruté reality nabídek a poptávek na pracovním trhu.
„Rád bych vás pozval na pohovor přímo v naší společnosti. Měla byste čas?“
Jestli bych měla čas??? Polkla jsem naprázdno. Můj návrat do reality byl náročnější, než jsem čekala. Sním či bdím? Objektivně jsem se snažila zjistit, v jakém stavu se právě nacházím. On se mě ptá, jestli bych měla čas??? Pozitivně mysli a nepodceňuj se! Přikázala jsem si.
„No samozřejmě,“ prohlásila jsem vzápětí odhodlaně.
„A můžete spíš dopoledne, odpoledne, navečer?“
???
A co v noci? Napadlo mě konsternovaně.
„Já se přizpůsobím,“ dorazil mě vzápětí dalším návrhem.
Aby mi někdo řekl, že se mi přizpůsobí, tak to už se mi nestalo hodně dlouho. A co se týče pracovního pohovoru, tak to se mi snad nestalo nikdy. Na matky s malými dětmi není pracovní trh obvykle zvědavý. Propásla jsem něco???
„Zítra v jedenáct?“ nadhodila jsem nervózně, rozhodnuta přijít omrknout toho nadšence osobně.
„Výborně!" ozvalo se z telefonu nadšeně, až jsem nadskočila. "Budu vás čekat a budu se těšit.“ Telefon přátelsky oněměl.
Zvláštní ale znělo to upřímně. Zasněně jsem si představila zajímavou práci a příjemného nadřízeného. Opravdu to existuje??? Nedávno jsem udělala zátah na téměř všechny firmy, jejichž nabídky se mi dostaly pod ruku. Na téměř všechny proto, protože ze zkušenosti vím, že se z nich dobrá polovina už nikdy v životě neozve. Tak aby byla alespoň nějaká šance. No, ono po pravdě, ani můj životopis mi moc šancí nenabízel. Obávám se, že můj hlavní problém ani tak netkvěl v absenci vysoké školy ale v tom, že se neumím prodat. Copak jsem ale nějaká prodejná děvka??! Navíc, CV je tak neosobní!
„Data, fakta, praxe, všeobecný přehled,“ poučila mě má přítelkyně o přínosu takto popsaného papíru.
Brr! A co takhle nějaká zájmena, slovesa, podstatná jména a pak hlavně ta přídavná? Ročiloval se můj kreativní duch poté, co si s hrůzou uvědomil, že si na žádná data nevzpomíná, fakta jsou žalostná, praxe téměř nulová a rozhledna je zavřená...
„Jsem rád, že jste přišla,“ dostalo se mi druhý den dobrosrdečného uvítání.
"Já jsem ráda, že jste zavolal," nervózně jsem se usmála. "Ale bohužel si nevzpomínám, že bych odpovídala na nějakou nabídku z vaší firmy," pípla jsem nesměle. Teda, to je začátek. Ty chceš nějakou práci??? Líp jsi začít nemohla! Nervózně jsem poposedla.
"Odpovídala jste na nabídku námi zprostředkovávanou," mile se usmál.
"Aha," oddechla jsem si. Mozek se zoufale snažil naskočit. Doufám, že se mu to podaří v nejbližších minutách a ne až budu zase venku...
„Asi před půl rokem jste měla zájem pracovat i u nás," zajiskřilo mu v očích. "Momentálně se u nás uvolnilo místo personálního konzultanta, tak jsem se chtěl zeptat, jestli byste neměla zájem?“
Jestli bych měla zájem??? Srdce mi poskočilo radostí. „Samozřejmě, že bych měla!“ mírnila jsem uvnitř sebe svého rozjásaného emotikona. Proč jen se mi zdálo, že si mě prohlíží tak....pobaveně?
„Tak super,“ zasmál se, "kdy můžete nastoupit?"
"Hned," vyhrkla jsem ze sebe.
"Váš stůl je připraven," uklonil se mi. "A teď, můžeme mluvit na rovinu?“ pozorně na mě pohlédl. V obličeji mu zvláštně cukalo.
Zatajila jsem dech. „Samozřejmě,“ vykoktala jsem ze sebe a hrůzou se mi zastavilo srdce.
„Víte,“ odmlčel se na chvíli, jakoby zvažoval, zda to s mým emotikonem nesekne, „nás zaujal především ten váš druhý životopis...“ koutky úst se mu rozlétly až někam k uchu.
„Jaký druhý životopis???“ zasípala jsem vyděšeně. Do mé šedé kůry mozkové narazila otřesná myšlenka. V hlavě mi začalo pulsovat. Ne, to není možné! Vytřeštila jsem oči.
„Ano, zaujal nás životopis Justýny Spravedlivé,“ ozvalo se pobaveně a definitivně mi potvrdilo, že u mě je možné opravdu všechno. I to zaměnit své kreativní CV za to profesionální a rozeslat ho emailem téměř všem firmám, jejichž nabídky práce se mi dostanou pod ruku.
