Prý jaký pes takový pán, říká se. Tak jsem si pořídila úchvatnou bišončí slečnu. Podívejte se na ní, jaký má krásný čumáček, prohlásil by na její adresu pan Srstka. Osud a geny ale neoklameš. Začínám mít totiž dojem, že jsem si měla spíše pořídit buldočka...abych na něm mohla zkoušet své krémy proti vráskám.
Ženská od třiceti výš o sebe musí pečovat, shodly jsme se s kamarádkou Jankou.
Janka to vzala z gruntu. Šla rovnou na plastiku. Teda na kliniku plastické chirurgie.
"Teda to bys nevěřila, jak tam kolem mě skákali," svěřovala se mi nadšeně.
"Ale věřila," zasmála jsem se. "Nebyla to náhodou SOUKROMÁ klinika?" ironicky jsem se optala.
"No co,“ prohlásila Janka spokojeně, „jednou jsem se rozhodla, že do sebe investuju…" obhajovala si svou investici. "Kdybys mě ale viděla, když jsem odcházela," zachichotala se, "vypadala jsem jako Paris při návštěvě Česka. Na hlavě jsem měla basebalku, na očích obrovský brejle, byla jsem celá opuchlá a místo brady jsem si držela zkrvavené čelo."
"A zdrhala jsi před imaginárními útoky dotěrných paparazzi," dodala jsem. Obě jsme vyprskly smíchy.
Najednou mi to však došlo. Zkrvavené čelo? Celá opuchlá?
"A co jsi jim proboha všechno dovolila?" zhrozila jsem se. Původně tam Janka šla jen kvůli odstranění vystouplé pihy, teď jsem však s hrůzou očekávala, zda jim nepovolila začít úplně znovu na druhé straně obličeje. Janka je totiž děsně statečná holka!
"Jen jsem si ještě nechala lejzrem odstranit chloupky na obličeji," uklidnila mě.
Tak to já jsem kvůli svému zkrášlení vyrazila jen na kosmetiku. Ne, že bych nedokázala vést sáhodlouhé hovory s plastickým chirurgem o celkové mé rekonstrukci, a že by toho bylo spousta, co bych si navymejšlela, protože já si obecně dost vymejšlím, ale akorát že právě jen vedla. Já jsem totiž zastáncem přirozenosti. Přirozené krásy. A pevně věřím, že bohatým, plodným a krásným vnitřním životem se nakonec ta krása prodere i na povrch. Tak. A tak už třicet let čekám…
A už mě to nebaví.
"Platíš mi plastiku!" oznámila jsem jednoho dne nekompromisně svému otci, sotvaže dorazil na návštěvu. No na kom jiném reklamovat tenhle výrobek než na samotném jeho zploditeli???
"Cože ti platím?" ohromeně prohlásil můj zploditel.
Pozorně jsem zrentgenovala jeho tvář. "Operaci spodních víček, dolních víček, lifting..." vyjmenovávala jsem všechny potřebné zákroky, které mě po padesátce zcela určitě neminou. Už bych měla začít spořit. Na krásné stáří.
Můj otec nevěřícně kroutil hlavou.
"Jo a taky mám prý prsa po tobě!" vzpomněla jsem si na urážku, která mě neminula v mém postpubertálním období. A co že je to už dlouho? Nevyplouvají mindráky z dětství na povrch právě v dospělosti??? "Takže si ještě připrav šedesát tisíc na prsní implantáty...." upozornila jsem ho.
Můj tatík oněměl úžasem.
"A to si neúčtuju psychiatra za tu duševní újmu, kterou jsem utrpěla," vzlykla jsem. Komediantka největší.
„Počkej až já si naúčtuju to třicetileté permanentní sezení u psychiatra za to, že zrovna já musím být tvým otcem,“ povzdychl rezignovaně můj tatík. Jeho slabou mužskou vůli jsem definitivně zlomila už někdy ve třetím měsíci matčina těhotenství.
"Víš tati, ty jsi naprosto impozantní zjev," prohlásila jsem nakonec uznale, "ale uznej, že já, jakožto ženská, s tím nemůžu mezi lidi!"
Bylo to teprve nedávno co jsem odhalila, jaké dědictví mi hodlá předat. Byt byl v pořádku, ale vrásky?!
Můj otec na mě dobromyslně pohlédl. "Nejhezčí holky jsou ty přirozený," šibalsky na mě mrknul buldok Eda.
