Zbytky tváře 7

„Iveto, nevadí tvému příteli, že se takhle ukazuješ před objektivem fotoaparátu?“ „A co je na tom špatného?“ „No nic, já jen, že pak kdejakej puberťák může nad tou fotkou onanovat a ...“ „Cože?" vykřikla, "tohle snad nikdo nedělá?"

Čtvrtek   To ráno patří v mém kocovinovém žebříčku do TOP 10 nejhorších procitnutí. Měl jsem okno jak dvě výkladní skříně, šílený sušák a utkvělou představu, že moje hlava co nevidět exploduje. Tupá nesnesitelná bolest prostupovala celou lebkou.To jak přeživší mozkový buňky zakopávaly ty mrtvý. Žaludek se při sebemenším pohybu zhoupl jak bárka na rozbouřeném moři. A střeva ... ty mi nejspíš někdo v noci obrátil naruby. Na sobě jsem měl cyklistické kraťasy, dres, ponožky, rukavice a čelenku. V zámku zarachotily klíče. Živitel! panikařil jsem a ihned se mi chtělo umřít. Dřív než mě zabije! Ve dveřích se objevila babička, která bydlí o patro níž.

„Už jsi vzhůru?“ zeptala se opatrně. Zřejmě nevěřila vlastním dioptriím. Nezmohl jsem se na slovo.

„Že se nestydíš, takhle se ožrat!“ mohla si hlavu ukroutit.

„Ale ...“

„Já kvůli tobě měla málem smrt!“

„Jak kvůli mně?“ nechápal jsem.

„Na koho myslíš, že jsi v jednu v noci zvonil?“ poodhalila roušku tajemství.

„Na tebe?“  BINGO!

„Já jsem si vždycky myslela, že seš takovej vzornej, hodnej a slušnej chlapec,“ přemítala nahlas.

„To já taky,“ neváhal jsem ji podpořit.

„Vysvětli mi, jak ses dokázal takhle ožrat?“ bědovala nade mnou.

„Normálně!“ odpověděl jsem po pravdě a hned mě to mrzelo.

„Neřekneš to živiteli, viď?“ ujišťoval jsem se o její loajálnosti.

Živitel – to jest její syn – takhle zbouranej domů bezpochyby nechodil.

„Neřeknu!“ uklidnila mě a vzápětí zchladila, „ale myslím, že se to stejně dozví!“ On vůbec málo chlastá. Sice pravidelně, ale jen v malých dávkách. Kdežto já nárazově a ve velkém!

„Že se nestydíš, takhle se ožrat!“ neopomněla mi ještě několikrát zopakovat, přičemž mě zvládla vyhnat z postele a uvařit mi snídani. Přestože už byl nejvyšší čas vyrazit do rachoty (Jandys mi stejně píchne příchod 5. 59), vlezl jsem do vany a jal se drhnout 11 hodin starou špínu a pot ze závodů. Ne že bych byl tak čistotnej, to kvůli Ivetě.

V práci ze mě měli HALÓ. Jandys nezklamal, 5. 59 poctivě odpíchnul a když jsem do sedmi nepřišel, pro jistotu odpíchl odchod. Já si 7. 05 píchl další příchod. Sotva jsem stál na nohou, o nějakých manuálních výkonech raději pomlčím. Na škodolibé otázky mých spolupracovníků, ohledně možného zvracení, jsem reagoval podrážděným, „snad umím pít, ne? Víte, kdy já se naposledy poblil?“ Jak se později ukázalo, nebyla to až tak docela pravda. Na bábuščinu snahu o odstranění propocených cyklistických svršků jsem reagoval monstrózní šavlí. Málokomu se poštěstí pozvracet vlastní babičku.

Zrovna když jsem se neúspěšně snažil pozřít suchý rohlík, volal mi Tomáš. Jestli žiju. Tomu parchantoj vůbec nic nebylo. Zhruba o hodinu později jsem zvedal sluchátko podruhé.

„Čárls, to focení dneska platí?“ vybafl na mě kdesi na druhém konci drátu Karel.

„Focení jó ..., asi jó.“

„Hele, co ti je?“ chtěl vědět.

„Mám ji jak z praku, to mi je,“ vysvětloval jsem mu své rozpoložení.

„A nezapomněl sis včera v hospodě kolo?“ Hlavou mi probleskla poslední slova živitele.

„Cože!“ zhrozil jsem se. Pětatřicet klacků v hajzlu!

„No, já jen, že jsem ráno ve městě potkal hospodskýho ... ( hrobové ticho – na obou stranách ) ... a podle popisu?“ dokončil větu, aniž by cokoli dalšího prozradil.

„A co s ním udělal?“ zeptal jsem se nejistě a opatrně očekávajíc děsivý ortel, ztráty milované závodničky Šírer, osazené italskými komponenty Campagnolo.

„No co, nic,“ pravil ironicky Karel.

„Jak nic?“ pokoušely se o mě mdloby.

„Klídek, vzal ho k sobě, máš se pro něj odpoledne stavit.“

V září jsem od babičky takřka nenápadně vyzvěděl, že jsem té noci, cupitaje v tretrách s podpatkem na špičce chodidla, na její dotaz „kde máš kolo?“, odpověděl, „u karamáda, ukrajino!“ Kolo této značky bábuš sedlá.

Do třetice volala Iveta. „Co si mám vzít odpoledne na sebe?“ Ženská (tvoje starosti bych chtěl mít)! Poradil jsem jí, ať si vezme něco sexy. A něco na převlečení. S rozparky a výstřihem.

Snímání onoho božského objektu probíhalo dle plánu, bez nejmenšího zádrhelu. Pominu-li svoji přítomnost. Karel byl profík. A vůbec nevadilo, že Iveta (nemá sací kanál, kotoučové šoupátko, komoru s tlumící kapalinou, otvory pro jistící kolíky, vnitřní kluzák, přívodní palivové potrubí, pružné pryžové pouzdro, vývod pro pohon rychloměru) není motorka. Bylo opravdu na co se dívat. Vyzývavé pózy, svůdné úsměvy a pohledy, po kterých by roztálo i moroženoje v mrazáku. Kéž by se to samé dalo říct o mně. Únavou ztrhané rysy obličeje, pytle pod očima, tisíce tiskařských šotků do vnitřní strany lebky bušících a špatná koordinace pohybu. Toť vše! Taky se bylo na co dívat. Pro oslnění jsem ovšem nebyl dostatečně vybaven. Reflektory ani odrazka nevlastním. Byl jsem smířen s tím, že roli odmítnutého outsidera sehraji až do konce. Bez nároku na honorář, vybíraný zpravidla v naturáliích. Když v tom jsem si konečně všimnul, že i Iveta nejednou zabloudí pohledem na mou zkrachovalou existenci a s úsměvem – příslibu věcí budoucích – vyšle signál. Jen jestli to nebyl výsměch?

Než jsem ji večer vyprovodil domů, vytáhl jsem poslední eso z rukávu. Buď anebo. Jen tak mimochodem jsem se při hovoru, mnohem uvolněnějším než v úterý, zmínil o svém básnickém střevu. Když všechno selže, tohle je jistota. Téměř každá, byť jen minimálně romanticky založená dívka, NA TOHLE ZABERE! Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Skrze slova svých textů, s exhibicionistickou otevřeností, odkrývám všechna svinstva tohoto i jiných světů. A samozřejmě veškeré milostné vzestupy a pády. Obzvláště žádaný je ten sedmý: s kým, s čím. 

Při cestě na autobusovou zastávku jsem horečně přemýšlel, zda položit či nepoložit onu zásadní otázku. V případě negativní odpovědi doplňující druhou otázku.

„Iveto?“ přerušil jsem vyčerpávající výklad skladby jejího šatníku, „nevadí tvému příteli, že se takhle ukazuješ před objektivem fotoaparátu?“

„A co je na tom špatného?“

„No nic, já jen, že pak kdejakej puberťák může nad tou fotkou onanovat a ...“

„Cože?“ vykřikla pobouřeně, „tohle snad nikdo nedělá?“

„Ne, určitě ne ...“ chytil jsem se za hlavu, „jak je to s tím tvým přítelem?“ 

„Víš, já ... nemám přítele, teda zatím,“ připustila neochotně, jako by to byla kosmetická vada.

„Vážně?“ Tentokrát mé překvapení nebylo hrané. Ten kluk byl její nevlastní brácha a na tom lístečku bylo skutečně telefonní číslo, do nového zaměstnání, kam nastoupila jako sekretářka.

„Myslel jsem, že taková pěkná holka…“ začal jsem jí lichotit, ale už před vyvrcholením jsem se záměrně zasekl. „Víš co?“ pokračoval jsem po chvíli ticha, „mám nápad. Nechceš jet zítra se mnou na chatu slavit narozeniny?“

„Na jakou chatu, čí to jsou narozeniny, vždyť tam nikoho neznám ... blablabla ...?“ vyptávala se na spoustu, pro mě nepodstatných, zbytečností. Mně úplně stačilo být v její blízkosti. Anebo ještě blíž. Nakonec neřekla tak ani tak – jen, „možná.“

Pátek    Nestojí za zmínku ! Snad jen ..? Dal jsem v práci výpověď. Po pěti letech (2 praxe = třetí a čtvrtý ročník školy + 3 takřka pravidelné roboty). Celé se to seběhlo asi takhle. Oslovil mě můj bývalý vedoucí Láďa s tím, že rozšiřuje svojí malou tiskárnu. Už předtím k němu odešlo pár mých kolegů, a tak by prý nebylo od věci, kdybych se i já připojil. Jak sám říkal, „nevím, jak mám jednat s lidmi, ale vím, jak s nimi jednat nemám,“ čímž narážel na (a nebojím se použít ten termín) gestapácké manýry našeho řídi ve vztahu ke svým poddaným. To se mě ovšem netýkalo. Měl jsem ho na háku – kripla – moc dobře jsem věděl, že za mě nemá náhradu.

( poznámka, část první ) Opět musím uvést na pravou míru svá předchozí slova. Nejsem tak dobrej, prostě jenom nemám žádnou ctižádost! Takže zatímco se všichni hrnuli na nový ofsetový mašiny, já (jedinej vyučenej tiskař) jsem dělal na těch starých, knihtiskových hajtrách. Nikdo jiný je ovládat neuměl, tudíž jsem byl sám sobě šéfem a zneužíval jsem toho, jak se dalo. Měl jsem svůj klid a nikdo mě neotravoval.

A co na to říďa (mein führer)? „Je vám jasný, že za vás nemám náhradu?“ Já to věděl,  TUDYDŮDYDÁ! Radoval jsem se, aniž bych hnul brvou. Se zadostiučiněním jsem přikývl.

„Musíte za sebe někoho vyškolit!“ řekl výhružně a podškrtl propustku na svobodu, „během čtrnácti dnů.“

„Jsem si toho vědom a respektuji to!“ odvětil jsem s vojenskou razancí. U pacifisty až překvapující. Původně jsem chtěl říct, „pozdravuj Valchu, až ti ho bude kouřit!“ ale nepřišlo mi to vhodný. Potkal jsem ji totiž na chodbě, motala se od zdi ke zdi. Podle Jandyse brala ňáký svinstvo či co?

(poznámka, část druhá) Mimochodem ... už v učení mě to nijak zvlášť nebavilo, nejsem právě technickej typ, a proto pro mě tiskařský, od oleje, prášku a barvy zasraný stroj představoval pouze nucené zlo. Ve druháku mě mistr dokonce přemlouval, „odejdi ze školy, dokud je čas, zachráníš tak sebe i mě!“ Ve třeťáku mě pro změnu dvakrát vyhodil sám říďa. Prvně za vzpurnost a odmlouvání. Byl alergickej na pravdu. A následně za svévolné opuštění pracoviště. Zmizel jsem na týdenní soustředění do milovaných Beskyd. Nakonec mě vždy, bez doprošování (než to, tak bejt radši nevyučenej), vzal zpátky. Před maturitou mě pro změnu neklasifikoval z praxe, jen aby mi pohrozil podzimním termínem. Zdůvodňoval to mou téměř půlroční absencí na pracovišti. Bodejť bych chodil do práce, když jsem měl po úrazu utržený kolenní vaz.    

„Ještě desetkrát si odpíchnu a pak sbohem a šateček,“ oznámil jsem kolegům s hraným dojetím. Necítil jsem ani nostalgii, ani smutek. Byl jsem rád. A to i přesto, že můj nástupní plat byl menší než ten, který jsem bral zde.

„Omyl dvacetkrát,“ opravil mě Jandys, „nemysli si, že tady kvůli tobě budu tvrdnout do dvou.“ Ho Či Min pochopitelně z mého odchodu neměl ani trochu radost. Nemohl si nadále vést svou STATISTIKU. Všechny mé bývalé tisk. lásky (byly celkem čtyři) nazýval jednotně volejbalistky, nad řezačkou si vyvěsil tabulku a poctivě zapisoval skóre. Podle toho, z které dílny příslušná hráčka pocházela. Když v kanceláři přijímali novou, mladou, pracovní sílu, už předem ji orazítkovali jako potencionální oběť pro Karla. Opravdu velmi vtipné. Nedostatek jiných příležitostí + vrozená nesmělost = veřejné zostuzení. V konečném důsledku (skóre – 2 ku 2) jsem byl tím špatným stejně vždycky já. Nehledě na to, že jsem podvakráte musel překousnout fakt, že si za mě našly náhradu přímo v podniku. Byl jsem něco jako předjezdec.

(poznámka, závěrečná část trilogie) Nakonec jsem do tajů tiskařiny přeci jen pronikl. Až po vyučení. Jelikož mi prostě nic jiného nezbývalo! Smířil jsem se s tím, že něčím se prostě živit musím. Čas od času mě to dokonce i bavilo. To, když jsem zde válčil společně s dobrou duší, ve stejný den, ovšem o čtyřicet let dříve narozenou, prostořekou puberťačkou paní Simonovou.

Co se týče toho zaškolování, na to se můžu říďoj z vysoka ...! Už jsem zaškoloval tolik potencionálních sjížděčů papíru (byl jsem ve firmě z chlapů služebně nejstarší) a k čemu to bylo dobrý. Když odsud stejně všichni dříve či později utečou. Než abych absolvoval další přednáškové turné, to se radši hodím marod. Osud tomu však chtěl jinak. 

OSLAVA  NAROZENIN

Naše malá, přesto velmi útulná, chatička se nachází na samém okraji České Třebové, uprostřed zahrádkářské kolonie zasahující až do obce Rybník. Postavil ji živitel, za vydatného přispění všech členů rodiny a příbuzenstva. Jakožto nezdárný a pro praktický život nepoužitelný syn, ji navštěvuji velmi sporadicky. Jsem si plně vědom svých nedostatků. Já jakožto zahrádkář a kutil? Hahaha! Děkuji! Nezájem! Když už sem přeci jen zavítám, tak je to z donucení (při setbě či sklizni) nebo za účelem zábavy. I když, kdo ví ... třeba za takových 50 let změním názor a najdu v tom rýpání do hlíny zálibu. Jenže to už s největší pravděpodobností budu čuchat ke kytičkám jen zespodu.

S živitelem, který tady s mátí tráví šest měsíců v roce, jsem se naštěstí minul. Jen mi vzkázal mi po ségře, že mi za ten středeční výstup rozbije držku. Abych byl upřímný, ani jsem nečekal, že mě sem pustí. To má holt někdo štěstí na rodiče – a to myslím upřímně – neměnil bych. Oni jsou ale nejspíš jiného názoru.

OSOBY  A OBSAZENÍ

Tak předně Jarouš: sólista s kytarou. Je schopen hrát pouze do té doby, než se opije (zhruba 2 hod.), studoval tělák a bižuli (specializace: anatomie ženského těla). Majky: bývalý nadějný triatlonista, vše zahodil kvůli škole (ekonomce) a přítelkyni Lence. Léňa: to je ta budoucí ekonomka, moc hodná a milá holka. O pár let později jsme na plese „při tanci “ (5 minut po mém posledním rozchodu) rozebírali mou naprostou neschopnost najít k sobě vhodnou žínku. Vybrečel jsem se jí na rameni a ona se nabídla, po té, co jsem jí potřetí přišpendlil nohu k podloze, že mě naučí tancovat. Jana: starší sestra Lenky, budoucí učitelka, kdysi zahleděná do Míši. Radek:  přítel zvířat (označován jako MVDr.) a Jany. Miloš: spoluoslavenec a další vysokoškolák. Před dávnými lety, se dvořil Janě, což se stalo příští večer, díky jeho pustím si hubu na špacír, věcí veřejnou. Věrka: taktéž budoucí učitelka, patřila k Milošovi, začal s ní chodit v době, kdy ještě chodil ... se svou tehdejší, předešlou, bývalou ... prostě pařil se dvěma najednou. A teď zase sólisti. Pája: tu jsem znal velmi krátce, rozešel se s ní přítel a byla neveselá. Byl jsem pro ni (stejně jako pro mnoho ostatních ...) dobrou vrbou. Pozval jsem ji ještě dřív, než jsem poznal Ivetu (+ 3 další, které naštěstí nedorazily) a abych netříštil svou pozornost, hodil jsem ji na krk Jarinovi. A  IVETA – přijela. Původně jen na večer. Zůstala ale přes noc. Celý další den a taky další noc. Při kondolenci mi přála hodně štěstí, lásky a podobný nesmysly. Předala mi ovocný dort a dodala, že krásně píšu (až na ty pravopisné hrubky) a že by chtěla, aby pro ni někdy, někdo taky takhle psal. To nebyla náhoda? To byla výzva!

(poznámka na téma IQ 1)   Asi vám neušlo (a přijde zbytečný) zdůrazňování vzdělanosti mých hostí. Já sám (nejsem jejím šťastným vlastníkem) na inteligenci nijak zvlášť nelpím.  Má to však své opodstatnění. Pochopíte později.

Z dalších darů mě nejvíce zaujala kytice od Páji (poskládaná z 21 lízátek) a útlá knížka HOREČKA od tragicky zesnulého Václava Hraběte, kterou mi do igelitky vlastnoručně zabalil Michal. Bral jsem to jako zlomyslnost a neopomněl jsem mu připomenout, že mě právě díky horečce v devadesátém čtvrtém připravil o vítězství v mém vysněném závodě.

„Já jsem startovat nechtěl, to ty jsi mě přesvědčil,“ dobíral si mě.

„Po tom jarním výprasku jsem měl formu, na trénincích jsem tě porážel, tak jsem si myslel ...“

„Že mi to oplatíš?“ smál se Michal.

„Přece jsem nemohl vědět, že pár dní před startem chytnu chřipajznu a skončím až druhej, navíc bys mi měl bejt vděčnej, máš na svým kontě první double v historii ... a to jen díky mě,“ zveličoval jsem svoje zásluhy. Ten druhý vytvořil hned v následujícím roce jiný můj kamarád Jirka Kašpar. Často mě napadá: proč mám sakra tak dobrý kamarády?

Později mě Michal nad pivem utěšoval, „letos to určitě vyjde, já už nejezdím, Jirka jede na závody jinam ... a taky,“ kývnul směrem k Ivetě, „máš o motivaci navíc.“

Co se týče oslavy, její průběh se nijak zvlášť nelišil od mnoha jiných dřívějších akcí. Všichni se náramně bavili na můj účet! Vyprávěli Ivetě, kde všude jsem se ožral (z geografického hlediska to bylo poměrně rozsáhlé území), co jsem kde vyváděl a samozřejmě nezapomněli na uměle natahovaný  výčet mých krátkodobých známostí. Jako bych mohl za to, že tak snadno vzplanu. Ono se lehce řekne: host do domu, Bůh do domu, ale tohle, tohle mi neměli dělat, to mě vážně nasrali! Podruhé v tomto týdnu jsem byl nucen čelit ne právě lichotivým (místy až pravdivým) argumentům. Ten pohled byl o to bolestnější, že jsem neměl 2 promile v krvi. Stále mi bylo zle a tak jsem vypil všehovšudy jen jeden a půl piva. Podtrženo, sečteno moje, jimi vytvořené image: technické provedení 4 - , umělecký dojem 5. Jak říká Miloš, „největší svině je vždycky kamarád!“ Anebo ještě jinak, „když má člověk přátelé, nepotřebuje nepřátelé!“

S takovou bych moc nezabodoval! řekl jsem si a vytáhl Ivetu na romantickou procházku. Byl by to vskutku geniální nápad, kdyby zrovna nepršelo. Přesto šla a to bylo pozitivní, na holku z lepší rodiny.

Sobota   Vždycky když při různých příležitostech dávám k lepšímu zážitky té noci, začnu Jaroušovou ranní stížností.  Pro úplnost dodávám, že kromě Páji nikoho pořádně neznal.

„Ty tvý kámoši jsou ňáký měkký, vůbec nechlastaj!“ Kéž by to byla pravda!

Osazenstvo nezměněno, pouze posíleno o Tomáše N. (notorický známý ze středečního večera) a malýho Pepíka V. Což byl kámoš triatlonista, který právě přijel ze závodů. Během dvou hodin vytvořil nový pivní rekord v okruhu jednoho kilometru, načež kolem půl jedenácté ulehl k letnímu spánku. Jeho cesta po schodech vzhůru, směr úložný prostor první patro, nápadně připomínala obtížný výstup (počasí mu nepřálo) na K2. 

Asi půl hodiny poté, co ulehl, jsme s Jaroušem močili na sousedův rybíz, přičemž jsme rozebírali strategii útoku na „pevnost“ zvanou Pája.  Zdálo se, že ho zaujala víc, než je na kamarádku zdrávo. Když se to vezme kolem a kolem, tak to byla vážně moje chyba. To já ji pozval, aby přišla na jiné myšlenky. Jenže když se do toho připletla Iveta. Krom toho Jarouš se obětoval rád. Co by neudělal pro kamaráda?  A možný vrz! Pája ho dráždila jak býka červený fábor. Poklidný tok dvou nažloutlých, o zelené lístky se tříštících pramínků narušil nelidský, děsivý pazvuk. Vypátrat, odkud vítr vane, nebyl až takový problém. V okně v prvním patře se dosud vlnila záclona a po stěně pozvolna stékaly Pepíkovy žaludeční šťávy. Jakožto správný hostitel, chápající a tolerantní kamarád, jsem věděl, co je mou povinností. Šel jsem mu nakopat prdel.

„To je ojedinělý incident,“ uklidňoval mě Michal, se kterým jsem se srazil ve dveřích. Společně s Lenkou a Tomášem už se měli k odchodu. Úkol splněn. Sud zel prázdnotou. Oproti tomu Radek s Milošem se rozhodně loučit nehodlali, hlasitým popěvkem, „Čárls Becher, Čárls Becher!“ se dožadovali obměny pitiva. Chvíli jsem na oko protestoval, zdůrazňujíc, že zvratky ještě ani nestačily vychladnout, ale když je podpořily Jana s Věrkou a dokonce i Iveta, rezignoval jsem. Pája s Jaroušem se nepřidali, namísto toho nenápadně zmizeli tam, kde již (budiž mu podlaha lehká) spočinul Pepík.V jaké poloze spočinuli a čemu se věnovali, už si račte domyslet sami (meta číslo 2: rozeberu do nejmenších podrobností v příští kapitole o baseballu). Nás pět a půl (Iveta ze své štamprle vždy jen ucucla a zbytek mi velkoryse přenechala. Všimněte si, jak jsem obětavej) svádělo statečný boj s litrovým Janem Becherem. Nakonec jsme i za cenu ztráty lidské důstojnosti zvítězili. Taktika pij, co ti co ti plíce stačí, slavila zasloužený úspěch. 

Neděle    00. 00. 01 hod. Jana oznámila Radkovi, že jdou domů. Správně vycítila, že je nejvyšší čas. Dokud to ještě JDE! Jenže tu byl problém. Její obuv nebyla na svém místě a nebyla ani nikde jinde. Dík škodolibosti Michala a Lenky visela kousek nad její hlavou přivázaná za tkaničky k dřevěné pergole. Sestra sestře tak nepřímo zadělala na nejtraumatizující životní zážitek. Srovnatelný snad jen se ztrátou panenství. Takže se nešlo nikam. Miloš s Věrkou znovu skandovali, „Čárls Becher, Čárls Becher!“ Pod nátlakem jsem proto otevřel další láhev. Když byla zpola prázdná, začaly se dít neuvěřitelné věci.

Následující část noci, to už nikoho nepřekvapí, znám pouze z vyprávění. Moje maličkost, jakožto i Radkova, upadla do stavu naprosté nemohoucnosti, podobnost s kómatem čistě náhodná, a tak nás holky s vypětím všech sil dovlekly ven na lavičku. Zde jsme prý vedli vyčerpávající dialog v neexistující řeči. Bylo nejspíš něco hodně hlubokomyslného.Poté, co jsem usnul, mě Iveta (celá MATKA TEREZA) odtáhla zase zpátky dovnitř. Nahoře zatím řadil již zcela střízlivý tajfun Jarouš. Hrál si s Pájou na tatínka a na maminku.

Tatínek: „já to chcu!“

Maminka: „jen přes mou mrtvolu!“

Pája nechtěla prodat svou kůži lacino.  Spojence kupodivu našla v Pepíkovi. Ten nabourával Jaroušovu strategii tím, že v pravidelných 20-ti minutových intervalech vstával a chodil k oknu. Jeho opětovné střetnutí se s podlahou bylo pro Jarouše signálem pro zahájení další fáze útoků na třetí metu. Pokaždé však byl, k všeobecné lítosti obou zástupců zúčastněných družstev, vystrajkován.Tento neúspěch okomentoval výhružným, „kdybych chtěl, tak si tě vezmu proti tvé vůli!“  Ale to už tu byl znovu náměsíčný Pepík. Druhý den z výpovědi vrhače šťáv vyplynulo, že tam chodil močit. Půl metru od Pájiny hlavy.

Přivítejte svého hrdinu, opět se vracím ve své životní dvojroli: zoufalce a smolaře! Probudily mě po tváři pochodující polštářky prstů. Seděl jsem v křesle u dveří a na opěradle vedle mě schoulená Iveta. Cítil jsem její kůži, vůni a ... ještě něco? Otevřel jsem nedočkavě (jak novorozeně, očekávajíc lásku, péči a něhu) oči. Namísto výše uvedeného jsem spatřil předobraz konce světa. Jana opřená rukou o desku stolu, s hlavou mezi koleny, zvrací pod oblíbený kus živitelova nábytku.Radek v kuchyňském koutě se stejným zaujetím činil totéž. Obsah mého žaludku v tu chvíli mocně zatoužil spatřit světlo světa, jakožto i své nevlastní, na zemi se povalující bratříčky.    

S naivní představou čerstvý vzduch ti udělá dobře, jsem se vrhl k oknu. Bohužel právě ve chvíli ... pod našimi okny se válí halda blitků, vyvrhnul jsem, milá, všechno beze zbytku. ... kdy tam Miloš, opírajíc se o Věrku, hnojil naše stromečky tím nejhorším možným hnojivem. Nevím jak, ale vydržel jsem to.  

( poznámka na téma IQ 2 )   Tenkrát (o iluze jsem už přišel) pro mě bylo překvapující, že se tito navenek vzdělaní  a inteligentní lidé dokážou tak neskutečně ožrat. Pozdější pařby na kolejích mě utvrdily v tom, že tento výjev nebyl ničím mimořádným. Vysokoškoláci jsou úplně normální hovada!

Popadl jsem Ivetu a šli jsme, kam nás nohy nesly. Co nejdál odsud. Oprava. Ona šla, já se nechal vést. Dobrá příležitost, jak ji chytit za ruku, obejmout a vyznat se ze svých citů. Svůj případný neúspěch můžete druhý den smést ze stolu dotazem, „mám okno, stalo se večer něco, o čem bych měl vědět?“

Stalo! Na mostě, odkud jsme pozorovali (já je neviděl) ve vodě plovoucí ryby. Právě tam jsem jí údajně vyznal lásku. Bylo to velkolepé, strhující milostné drama. Scéna jak vystřižená z historického velkofilmu.

Exteriér : noc v zámecké zahradě ( jó, tam jsem to taky dělal – nostalgický povzdech scénáristy )

Přichází Sir Charles Bourke a hraběnka Isabel Krutlová.

Mírně opilý Sir BOURKE: Drahá hraběnko, musím se vám s něčím svěřit!

Překvapená hraběnka KRUTLOVÁ: S čím pak, milý Charlesi?

BOURKE: Víte ... už je to dlouho, co jsem naposledy ...

Zaskočená KRUTLOVÁ (přesto laškovně) : Ale, ale, drahý Sire.

Nepochopený BOURKE (se brání) : Bože chraň, drahá hraběnko, nejde mi o mrzký chtíč, chtěl jsem jen říct, že jsem již dlouho nic takového necítil. (Jedna z nejčastěji používaných frází).

Přibržděná hraběnka KRUTLOVÁ: Jak necítil, co necítil?

Už mírně naštvaný BOURKE: Tu tvoji píču, ty huso hloupá! (pomyslí si, a namísto toho praví) : Lásku.

Hraběnka (zaskočená upřímností jeho slov) : Když já nevím, když jsem posledně dala na sladko – kyselo – slaná slůvka, pěkně jsem si spálila pekáč, tedy pardon, chci říct, že jsem naletěla, já husa hloupá. (Podle mnou provedeného výzkumu, vám 9 z 10 dívek řekne, že před vámi chodily s nějakým hajzlem, kterej jim ublížil ... ).

KRUTLOVÁ (po chvíli váhání) : Ale můžu to s vámi zkusit, milý Charlesi, jen na mě nesmíte tlačit! (... a proto na ně nesmíte spěchat. Tj. přirážet s citem).

A  DOST! TO BY STAČILO! Odložím na chvíli svůj životem vynucený cynismus! To, co jsem tenkrát Ivetě řekl (si nechám pro sebe), má pramálo společného s výše uvedeným. Má slova byla míněna upřímně a odezva byla více než příznivá. Jen na ni prý nesmím spěchat, předešlý kluk jí hrozně ublížil.

Na chatu jsme se vrátili, ruku v ruce, až nad ránem. Jana, Radek, Věrka a Miloš seděli – leželi zkrouceni v groteskních pozicích, každý v jednom rohu místnosti. Vypadali jako takový velký, přerostlý embrya. Všude kolem svinčík a bordel, prázdné flašky, rozlité víno, zbytky jídla. Na koberci zvratky a rozšlapané chipsy. Na kulatém stole uprostřed místností jste mohli najít vše, co se ten večer pojídalo a popíjelo (i něco navíc) a leckdy se k ústům ani nedostalo. Ten smrad snad nikdy nevyčichne, pomyslel jsem si, než jsem odpadl.

Vzbudil jsem se za dvě hodiny. Popisovat stav, ve kterém jsem se nacházel, mi přijde zbytečný! Přelistujte zpátky na čtvrteční ráno. Natáhl jsem ruku za hlavu a začal hladit to, co jsem považoval za Ivetiny vlasy. Až když mě to škráblo, došlo mi, že je to kotě, které nás pronásledovalo při noční procházce. Zprovoznit a uvést do původního stavu, mými rodiči zapůjčené doupě neřesti a alkoholických výparů, se zdálo být nadlidským počinem. Zvláště když se ne všichni ráčili zapojit. Nakonec se to až na ten smrad, jakžtakž podařilo. Vyprovodil jsem hosty, pustil rádio a očekával příjezd živitele. To zas bude proprc, že to svět neviděl! děsil jsem se.

Hlavní zprávou dne však byla smrt princezny Diany.

PP - Z baseballové praxe: o postupném dobývání met