Výročí svatby

„Mám pro ženu dovolenou v Karibiku," pochlubil se Kredenc, „a co dáš té svojí k výročí ty?"  „To co vždycky ... nic.“  „Neblázni, s něčím se vytasit musíš."  „Tak si uvážu kolem péra mašli,“ plácl jsem první, co mě napadlo.  

VÝROČÍ SVATBY

„Potřebuju, abys za mě v červnu vzal pár směn,“ spustil na mě kolega bez pozdravu, před předáním té dnešní. Zatímco pro mě dvanáctihodinová šichta končila, jeho čekala stejně dlouhá noční.

„Jinak mi voni nechtěj dát dovolenou, že je moc práce,“ zdůraznil závažnost situace Kredenc. Voni byli nadřízený neboli kancelářský krysy a Kredenc neměl přezdívku Kredenc, protože by byl objemný, ale protože měl neustálou potřebu mluvit. My ostatní jsme mu proto říkali, zavři kredenc, táhne ti na nádobí.

„Pokud se toho dožiju?“ byl jsem tradičně optimistický, „tak by to neměl být problém, kam razíš?“ zeptal jsem se, neboť Kredenc byl na rozdíl ode mě cestovatel a požitkář. Moře, lyžování na horách, termály, zábavní parky, to bylo jeho. A taky ženy a dětí.

„Máme výročí, dvacet let od svatby, tak beru ženu do Dominikánské republiky. Chápeš Karibik, romantika.“

„Nechápu,“ odpověděl jsem po pravdě, „já dovolený nesnáším. Moře je slaný, pivo hnusný a všude lidí jak sraček.“ Davy mě odjakživa děsí. Dovolená je pro slabochy, říkával už můj táta. My volno trávili zpravidla v lese nebo na poli. Jelikož jsem v jeho tváři zaznamenal jisté zklamání z toho, že nesdílím jeho nadšení, zeptal jsem se na to jediné, co mě skutečně zajímalo, „kolik ta sranda stojí?“

„Jenom sto dvacet tisíc,“ mávl rukou.

Čelist mi klesla tak hluboko, že jsem byl rád, že jsem se o ní nepřerazil. „Cože?“

„Je to ve slevě all inclusive, letecky na 14 dní.“

„Za ty prachy by to mělo bejt na 14 let,“ nedokázal jsem si představit, že bych těžce vydělaný peníze, za který jsem postavil garáž u domu, dal za dvoutýdenní válení na pláži. „My vlastně máme výročí příští týden,“ vzpomněl jsem si díky tomu jeho předraženému.

„A co ženě dáš ty?“ opět viditelně ožil.

„To co vždycky ...“ ani jsem se nesnažil skrývat holou pravdu, „ ... nic.“

„Jak nic, copak vy si nedáváte dárky?“ žasnul. Kterak vysvětlit někomu, kdo zdědil dům a auto dostal svatebním darem, že já se na ulici nemůžu ani rozhlédnout. Protože dlužím, kam se podívám.

„Nedáváme, maximálně něco malýho k narozeninám nebo Vánocům. I když ...“ vzpomněl jsem si, „jednou mě přesvědčila Monča s účtárny, že bych ji měl dát něco k Valentýnovi ..."

„Monče?“ vyhrkl šokovaně.

„Ne ženě,“ usměrnil jsem ho, „namítal jsem sice, že to je jen pro zamilovaný, ale nakonec mě dokopala k tomu, abych jí koupil víno a bonboniéru.“

„Tak to musela být šťastná, ne?" byl ve svém živlu. On ženě kupoval dárky a hlavně květiny s železnou pravidelností.

„No to ani ne, myslela si, že jsem něco provedl, takže když jsem se vytasil s tím, že je Valentýnem, přiznala, že ona pro mě nic nemá.“ Poté, co jsem v Kredencově výrazu rozpoznal, jak se mnou soucítí, dorazil jsem ho hereckou interpretací své tehdejší odpovědi. „Tak jsem ji na to řekl, to nevadí, stačí, když mě vykouříš.“

Tentokrát pro změnu spadla čelist jemu.

„A protože to klaplo, zkusil jsem to za rok znovu, ale výsledek byl ... že nic nebylo.“

„Tohle já kdybych řekl ženě,“ mohl si zaskočený Kredenc hlavu ukroutit, „ta by mi dala ...“

„Spíš nedala,“ přerušil jsem ho, „musím letět na fotbal, zakázku máš rozjetou a další máš připravenou na stroji,“ spěchal jsem z dílny tak rychle jak jen to šlo. Věděl jsem, že jakmile mu dopřeji čas a prostor spustí přednášku a já tu zkejsnu.

Záležitost s dovolenou a s našimi výročími jsem rychle pustil z hlavy. Než ji opět vytáhl na světlo Kredenc. O týden později mi při dalším předání směny nadšeně ukázal prospekty cestovní kanceláře.

„A co ty Maty, pochlapil ses a koupil něco ženě?“ připomněl mi. Naše výročí mu zjevně nedalo spát.

„To víš, že nekoupil,“ šel jsem s pravdou ven, ačkoli jsem neopustil fabriku.

„A co budeš dělat?“ soucítil se mnou Kredenc.

„Uvážu si kolem péra mašli,“ plácl jsem první, co mě napadlo. Před pár lety jsem zapomněl na její narozky a ta na koleni vytvořená poukázkou na hodinku rozkoše, měla celkem vzato úspěch.

„To ti nemůže projít,“ zapochyboval „o genialitě“ mého plánu.

„K problémům se musíš stavět čelem,“ prohlásil jsem rozhodně a vyrazil do šatny a po důkladné očistě i domů.

Tam jsem pofackoval to nejnutnější a při večeři si vyslechl denní příděl problémů ve školství. Z obou stran pohledů. Dcery jsou školačky, žena učitelka. Poté co holky konečně v pokojíčku ztichly a žena zamířila do sprchy, jsem já  zaplul do kumbálu v chodbě, kam ukládáme sezónní věci, náhradní ložní prádlo a ručníky. V jednom z mnoha šuplíků jsem našel jehly, nitě, zipy, knoflíky a pentle. Vybral jsem si širokou červenou a ihned vyzkoušel, jak mi sluší. Ladila mi s očima podlitýma krví, neboť jsem se předešlou noc moc nevyspal. Rozrušen očekáváním jsem penis s přiškrceným krevním oběhem ukryl do bavlněných trenýrek na spaní a se svíčkou a sirkami zamířil do ložnice. Stihl jsem to jen tak tak. Anna mi byla doslova v patách.

Vešla oděna jen do ručníku, který měla omotaný kolem hrudníku. Vlhké vlasy se jí leskly v záři svíčky.

Anna byla o pět let mladší než já a po čtrnácti letech manželství vypadala v podstatě stejně, jako když jsem si ji bral. Dokonce měla stále svojí dívčí váhu. 52 kilo. Já naproti tomu zestárnul tak o dvě desítky let a ty dva porody se na mé postavě výrazně podepsaly. Loni na plese přišel k našemu stolu ňákej mladej floutek a zeptal se jí, zda nepůjde tančit. Tančit jsem ji nepustil. Ne protože bych žárlil, ale protože neopomněl mým směrem dodat, „teda jestli tě fotřík pustí?“

„Překvapení, máme výročí,“ vykřikl jsem tlumeně, abych nevzbudil Haničku s Adélkou.

Škubla sebou, přikryla si dlaní ústa a já pochopil, že zapomněla. Což bylo výborný, protože blbej dárek je pořád lepší než žádnej.

„A mám pro tebe dárek, ale musíš hledat,“ velkoryse, bez výčitek, jsem přešel, že ona mě zazdila. Teď už musí bejt sex jenom proto, že jsem ten romantik, co na ni myslí kudy chodí.

Teatrálně nadzvedla polštář a peřinu a dík mé nápovědě, „samá voda,“ se blížila doprostřed postele, kde jsem s trenkami napnutými k prasknutí klečel já.

„Akorát nevím, jestli se Ti bude líbit?“ mírnil jsem její očekávání.

Zajela mi prsty za gumu u trenýrek, „já myslím, že bude,“ a začala je stahovat přes boky dolů.

„Taky nevím, jestli jsem trefil správnou velikost ...?“ Chtěl jsem ještě něco dodat, ale výbuch jejího smíchu, mě úplně vykolejil.

Tak a teď musím předvést soulož v hodnotě 120 tisíc korun, povzbuzoval jsem se, když se konečně uklidnila.

Jakmile jsem do ní vstoupil, stejně si neodpustila poznámku, „velikost si trefil.“

Na což jsem reagoval sebekriticky, „dělaj se i větší ... ale jenom v černý barvě.“