Velká sázka o malou svatbu (povídka)

Stejně jako mnoho jiných mužů i já byl nucen se oženit. Prohrál jsem sázku s kamarádem. Před přítelkyní jsem to tajil 2 roky. Že z ní bude počestná paní zjistila, až když stála před oddávajícím úředníkem na Králickém Sněžníku.

Velká sázka o malou svatbu

Stejně jako mnoho jiných mužů i já byl nucen se oženit. Prohrál jsem sázku se svým nejlepším kamarádem. Před přítelkyní jsem to tajil 2 roky. Že z ní bude počestná paní zjistila, až když stála před slůnětem a oddávajícím úředníkem na Králickém Sněžníku.

V zimě léta páně 2008 při cestě do Krkonoš mi Majky oznámil, že se s Evičkou rozhodli do toho praštit.„A byl bych rád, kdybys mi šel za svědka,“ neváhal mě dorazit. Moc dobře věděl, že ze svateb mám panickou hrůzu. Říkám jim pohřby svobody a volnosti. Nesnáším obleky, kravaty, davy lidí. On jakoby vytušil mé rozpaky, rychle dodal, „neboj, bude to jen malá svatba, nic okázalého, v Litomyšli v muzeu vedle zámecké zahrady.“ Trošku protimluv, napadlo mě, ale budiž.

„A nemusím nic říkat?“ vzpomněl jsem si na svůj poslední veřejný projev na svatbě sestry, kdy jsem k úžasu pozůstalých odrecitoval statistiku rozvodovosti. Pointa kterou mnozí, již řádně podnapilí, svatebčané nepochopili byla, že jsem jim poté popřál, ať jejich manželství není každé druhé, nýbrž první.

„Vůbec, naopak,“ ujišťoval mě s odzbrojující upřímností, „oceníme, když budeš držet hubu.“

„Evičky tatínek je doktor, maminka učitelka,“ dodal na vysvětlenou.

Chvíli jsem si hrál na uraženého a tak pro jistotu nasadil citové vydírání, „vždyť nebýt tebe, tak spolu ani nejsme.“ Můj skromný příspěvek k naplnění jejich vztahu spočíval v tom, že jsem ho přesvědčil, ať do ní jde, když to tak cítí. Když se poznali, oba byli zadaní a vzájemné sympatie a přitažlivost potlačovali.

Na prvním rande jí pak vyprávěl vtipné historky z mého pohnutého života a ona se bavila.

Pro moji přítelkyni L. byla tato novinka vodou na její mlýn. Ve skutečnosti její rodina žádný mlýn nevlastnila, pouze neprosperující Zdravou výživu, ale přesto pořád dokola omílala,

„Míša si ji vezme z lásky a ani nečekají dítě a ty …“ Koukala při tom vyčítavě na mě a pak na vzdouvající se bříško, které mohlo stejně dobře znamenat husu k obědu nebo taky třetí měsíc těhotenství. B je správně.

Po dítěti jsem toužil léta. Chtěl jsem malou princeznu, ale její studium Fyzioterapie bylo logicky přednější.

Jakmile konečně svolila a vysadila antikoncepci, během měsíce (spěchal jsem, aby si to náhodou nerozmyslela) jsme zplodili malé embryo jménem David. Jméno dostal po bubeníku z Lucie Kollerovi.

Tchyně i švagrová do mě samozřejmě léta kérovali, proč si jejich dceru a sestru nechci vzít?

„A co je podle Vás víc?“ argumentoval jsem, „rodina kde máma s tátou mají stejné příjmení, ale neustále se hádají, on pije, ona mu zahýbá a na děti kašlou. Nebo rodina bez papíru, která vychová a miluje děti, ať mají jakékoli příjmení?“ (Jakékoli znamená samozřejmě po otci).

Svatba se uskutečnila v dubnu a oproti původním obavám jsem to až tak moc nepodělal.

Dopustil jsem se pouze dvou malých faux-pas. (Myslím tím samozřejmě během obřadu, ty na hostině nepočítám). Když nás matrikářka řadila do špalíru, nemohl jsem se nezeptat, „a přihlásit se mám až se oddávající zeptá, pokud chce někdo promluvit, ať promluví nyní, nebo ať mlčí navždy?“

Druhý zápich byl neplánovaný, to když jsem se šel podepsat do protokolu o uzavření manželství.

Ruce se mi klepaly tak, že mi propiska v půli podpisu vylétla z levačky a ve snaze ji ve vzduchu zachytit jsem ji odpálil stranou. Nakonec jsem nebyl ani schopen podpis dotáhnout do konce a dlouho mi pak vrtalo hlavou, jestli je ta svatba vůbec platná? Na hostině nás posadili vedle Eviččina strýce a jeho dlouholeté přítelkyně. Což jsem považoval za konspirační tah. Jiří žil s Ivou asi čtvrt století a též se odmítal oženit, takže když jsme se večer loučili, popřála Ivča L., „ať je to malé zdravé a nedopadneš jako já.“

Následující den po svatbě se zastavil Majky s výslužkou.

„Nebylo to tak strašný co?“ začal obezřetně.

„Co nebylo tak strašný?“ nechápal jsem stále ještě notně ovíněný.

„Ta svatba přece, to bys taky zvládl?“ významně pozvedl obočí.

„Takhle určitě ne,“ rázně jsem odmítal jeho ďábelské intriky, „žádnej úřad, obleky, šaty, rodiče, ubulený tetičky a babičky.“

„A jak by sis to představoval?“ nevzdával se bez boje.

„Třeba někde na horách, jen my a pár kamarádů,“ připustil jsem, že existuje jistá nepatrná naděje.

Věděl jsem, že bez svatby z L. další dítě nevymámím. A ačkoli jsem se na syna těšil, nevzdal jsem se naděje na dceru.

„A kdy, řekni nějaký datum a místo?“

„Ježíši, datum, co já vím?“ horečně jsem přemýšlel, „ 1. května 2010 spolu budeme deset let a třeba takovej Králičák by byl ideální,“ nechal jsem se unést.

„1. května 2010,“ zopakoval po mně o pár sekund později, „to je sobota, to by šlo,“ a přidal novou informaci.  

Vytřeštil jsem nevěřícně oči, „cos říkal?“

„Že to je sobota a svatby jsou většinou v sobotu, takže by to šlo.“

„A na to jsi přišel jak?“ nechápal jsem jak to jeho mozkovna mohla tak rychle zpracovat.

„Spočítal jsem to.“

„To si děláš prdel?“

„Ne fakt to jsou jednoduchý počty …“

„Tak hele,“ přerušil jsem ho a významně mával ukazovákem ve vzduchu, „jestli 1. května 2010 je sobota, tak já si ji na tom Králičáku vezmu, ale ty mi to domluvíš, zařídíš a odsvědčíš.“

Podali jsme si ruce na důkaz uzavření sázky, načež Majky vytáhl mobil, zalistoval v kalendáři a před obličejem mi přistál displej. A na displeji stálo černé na bílém, že na Ministerstvu financí moc dobře věděli, že se nepřepočítali, když ho zaměstnali. 1. květen 2010 byla skutečně sobota.

Až mnohem, mnohem později mě napadlo, že jsem možná neodhalil jádro pudla. Majky sice tvrdí, že šlo o náhodu, sled okolností, ale já si nejsem ani trochu jistý, zda mě tenkrát nepřečůral.

PP – pokračování příště