Velká sázka o malou svatbu - část třetí (povídka)

„Neměl jsi obavy, že nebude souhlasit?“ ptali se mě, když se dozvěděli, že (a hlavně jak) jsem se oženil. „Ne,“ prohlašoval jsem s hraným sebevědomím, „musela přece ocenit, jakej jsem charakter … nabídl jsem sňatek svobodný matce.

A pršelo i ráno a nevypadalo to, že by tomu výhledově mělo být jinak. Proto mi všichni volali a chodila mi jedna sms za druhou, zda ta dnešní akce platí nebo se ruší či posouvá. Jelikož jsem pořád odbíhal do vedlejšího pokoje, tišil hlas a vůbec se choval jako bych měl na krku malér, L. byla zamračená stejně jako obloha za okny našeho panelového bytu v sedmém patře.

„Nemysli si, že v tomhle někam pojedeme,“ tiskla instinktivně Davču v náručí, „ještě by byl nemocnej.“

Nezbylo mi než vyrazit na válečnou poradu ke Zdenče a Jardovi, kteří bydleli o dva paneláky dál. Ti už byli v plné polní nachystaní a divili se, že my nikoliv.

„Prostě něco vymysli,“ poradili mi. Tak jsem domů přitáhl s tím, že Šlézovi jedou.

„Tak jeď s nimi, ale sám,“ nehodlala ustoupit a do auta nastoupit.

Napadla mě spásná myšlenka. Udělat svatbu v zastoupení. Nebo by se za L. mohl někdo vydávat? Zašel jsem ve fantazírování ještě dál. A co když je to znamení shůry, že je to fakt blbej nápad? Možná Pán Bůh nechce, abych se oženil, osvítilo mě na závěr. Ale pak mi to přeci jen nedalo a zavolal jsem na chatu Návrší. L. jsem pro jistotu přiznal, že jsem tam zamluvil oběd, jen jsem vynechal těch 19 strávníků navíc.

„Dobrý den paní Matoušková, my máme u Vás dnes s přáteli zamluvený oběd, ale tady u nás trošku prší, tak se chci zeptat, jak to vypadá u Vás?“

„Tady neprší, tady přímo leje,“ nepotěšila mě.

„Aha … tak to je výborný,“ rozzářil jsem se jak sluníčko a paní na druhém konci drátu si zřejmě musela myslet, že mi hrabe, „takže mi vyrážíme a budeme se těšit, na shledanou.“

L. si mě podezíravě prohlížela, „tak co?“

„Tam je azuro!“ rozpřáhl jsem nadšeně ruce a v duchu se modlil ke všem svatým, aby pršet přestalo. Během hodiny a půl dlouhé cesty byly mé prosby vyslyšeny.

Přesto jsem u chaty bezradně krčil rameny, „asi se zase zatáhlo,“ když L. marně vyhlížela to slibované azuro.

Naštěstí pro mě jsem vůbec netušil, jaká dramata se odehrávala v předsunuté skupině. Dohoda zněla jasně. Všichni se sejdou hodinu před naším plánovaným příjezdem na parkovišti u chaty a společně vyrazí k soše slůněte. Zvolil jsem tu nejkratší možnou variantu (cca 6 km) aby ji zvládl opravdu každý. Na místo jedné kompaktní skupiny však postupně vyrazily čtyři. Různě rychlé, fyzicky zdatné a jedna z nich došla až do Polska. Kupříkladu Majky se zdržel, protože kamarádka Marťa, kterou měl přivézt, postrádala doprovod. Její přítel v noci nedorazil z pálení čarodějnic, a tak ho nad ránem hledali v přilehlých lesích. Výstup na Králičák v tomto stavu pro něj představoval stejnou výzvu, jakou je pro zdatného horolezce Mount Everest. Poslední před naší stíhací skupinou valil kámoš Pajda o francouzských holích. Nad ním se smilovala Horská služba a autem ho přiblížila nejvýš, kam mohla.   

S Jardou a našimi ratolestmi v nosítkách jsme těsně před cílem nenápadně zrychlili, abychom stačili připravit zbývající svatebčany na příchod té, kvůli níž jsem tu šaškárnu organizoval. S jejím příchodem měla spustit Mňága a kamarádi a kamarádky, ukryti za ruiny základů Lichtenštejnovy chaty, odhalit svou přítomnost. Tomu tyátru ještě navíc přihlíželo slušné množství turistů.

Že jsem to tak úplně nedomyslel, mi došlo v momentě když L. přišla, hudba nespustila a ona nechápavě mžourala kolem. Kazeťák, který dole fungoval, nahoře nepochopitelně vypověděl službu a L. si nechala v autě brýle na dálku.

„Tady je lidí,“ vydechla. „To tak bejvá na svatbě,“ napovídal jsem.

„Cože?“ „No, že to tak bejvá na svatbě, že se sejdou lidi …“ šel jsem na to polopaticky.

„Si děláš prdel?“, namítala.

Jak se k ní ostatní začali přibližovat a ona rozpoznala víc než jen obrysy, tak jí to začalo postupně docházet. „Pajda o holích … Míša … Mirča,“ L. nevycházela s údivu. Objímání, polibky, smích. Všichni jí shodně tvrdili, že jdou náhodou kolem, jsou tady na výletě a tak dále.

„Jsem zadejchaná, splavená,“ začala si L. narychlo prsty upravovat větrem rozcuchané vlasy.

„Tak co ty na to?“ přistoupil jsem k ní s Dádou v náručí.

„Na co?“

„No jestli si mě vezmeš?“ vyjádřil jsem se.

„Ty chceš svatbu?“ žasla.

„A proč myslíš, že jsou tady ty lidi?“ odpověděl jsem otázkou.

„Šli náhodou kolem, udělali si výlet …“ přijala na oko jejich verzi, „no tak teda jo.“

„A myslíš, že si tě vezmu já?“ nehodlal jsem se vzdát posledního slova.

Po jejím přikývnutí následoval první polibek snoubenců. A nějakých pět minut poté, co jsme se zasnoubili, už nás paní matrikářka představila místostarostovi města Králíky. Ten měl připravenou tak originální řeč na tělo, že mě mnozí podezřívali, že jsem ji s ním konzultoval. Vedla je k tomu zvláště zmínka o tom, že žena má muži ponechat dostatek prostoru na koníčky a mít pro ně pochopení. Jinak jsem, jak mám ve zvyku, ten slavnostní okamžik neustále shazoval nevhodnými poznámkami a grimasami.

Poté, co nás místostarosta představil a řekl, že jsme se shodli na společném příjmení (což samozřejmě nebyla tak úplně pravda) a známe svůj zdravotní stav, jsem se přihlásil o slovo, „můžu něco říct?“

Jakmile jsem dostal souhlas, odhalil jsem motivaci nevěsty, „ona si mě bere právě proto, že zná můj zdravotní stav a ví, že dlouho nevydržím.“

O chvíli později mluvil o zralosti a zodpovědnosti, pročež všichni opět vybuchli smíchy, neboť to byli právě ty vlastnosti, které celý život zoufale postrádám. Nejhlasitěji se smála Mirka, proto abych ji umlčel, jsem ji přetáhl Dádovým plyšovým medvědem.

Když došlo na lámání chleba, obrátil se oddávající nejprve na mě, „táži se Vás, pane ženichu …,“ Postavil jsem se k tomu jako chlap, „proč mě prvního?“ zavtipkoval jsem, pak jsem se zhluboka nadechl, napočítal do tří a vyřkl ono, „ano,“ které Dádu, jenž se motal pod našima nohama, náramně pobavilo. Stejně pobaveným smíchem okomentoval i ano od L.

V momentě, kdy jsme si měli vyměnit prstýnky, jsem se obrátil na Majkyho, který mi podal malou plastovou krabičku. V ní byl podle očekávání prstýnek pro L., ale chyběl tam prstýnek po mámě. Namísto něj tam dal ten z chirurgické oceli na palec.

„Kde máš prstýnek po mámě?“ cedil jsem otázku mezi zuby.

„V bundě,“ kývl směrem k ruinám základů, „ty jsi nechtěl tenhle?“

„Ženich nemá prstýnek?“ žasla matrikářka.

„Ženich měl dva, ale svědek vzal ten …druhej,“ snažil jsem se vysvětlit, těžko pochopitelné.

Nebyl jsem si jistý, na který prst mi ho má L. navléct, tak jsem ji nastavoval všechny možné kombinace.

„Ty seš taky svědek na pendrek, příště si vezmu někoho jinýho,“ rýpnul jsem si před prvním manželským polibkem, jehož průběh jsem dle svého předsevzetí co nejvíc protahoval. Vždycky mi totiž přišlo, že jsou ty první polibky takový krátký, odfláknutý. Nohavicova Sarajeva jsme se dočkali alespoň při přijímání gratulací. Jiřík nám ho pustil z mobilu, který opřel o nohu slůněte. A Pajda nám k tomu uvařil fakt hnusnou prošlou čínskou polívku z pytlíku, která mu zbyla z expedice z Ruska.

Jak to celé doopravdy bylo a co mě přimělo se oženit, jsem veřejně přiznal nevěstě i kamarádům až u oběda na chatě Návrší. L. to vzala se stoickým klidem. Myslím, že už s tím po těch deseti letech ani moc nepočítala. Od té doby ji lidem, kteří ji neznají, představuji, „to je moje prohraná sázka.“

„Neměl jsi obavy, že nebude souhlasit?“ ptali se mě mnozí, když se dozvěděli, že (a hlavně jak) jsem se oženil. „Ne,“ prohlašoval jsem s hraným sebevědomím, „musela přece ocenit, jakej jsem charakter … nabídl jsem sňatek svobodný matce."