Velká sázka o malou svatbu - část druhá (povídka)

Paní matrikářka přimhouřila obě oči, „svatba kdy nevěsta neví, že se bude vdávat, tak tohle jsme tady vážně ještě neměli,“ a připojila varování, „ale jestli nebude souhlasit, stejně budete muset zaplatit poplatek tisíc korun.

Ačkoli jsem prohrál, nijak zvlášť jsem se tím netrápil. Dva roky jsou dlouhá doba a stát se může cokoliv. Pořád tu ještě byla naděje, že Majky na tu hloupou sázku zapomene nebo sňatek nezvládne domluvit. Sice jsem večer v rachotě všem oznámil, že se budu za dva roky ženit, ale pak se mi to vykouřilo z hlavy. Jenže o rok později v září, zrovna když jsme byli se zbytkem party na víkend v Orlickém Záhoří, se Majky připomněl.       

Stál jsem uprostřed našeho miniaturního pokoje a nepřipraven na nejhorší jsem hovor přijal, „čau negře, jak Ti dupou králíci?“

„Zdarec, tak to máš domluvený,“ neodpověděl na otázku, zato vyvolal řadu dalších.

„Co mám domluvený a s kým?“ nechápal jsem. L. která si na posteli hrála s Dádou, ke mně tázavě vzhlédla.

„No přece tu svatbu,“ odpověděl, „počítáš s tím doufám?“

„Jo tohle …“ podrbal jsem se rozpačitě na hlavě, „čéče já na to zapomněl jak na smrt.“

„Absolvovali jsme s Evičkou běh na Králický Sněžník a po vyhlášení výsledků jsem dal řeč se starostou.“

„Kecáš?“

„Ne mluvím vážně,“ ujistil mě a předal telefon Evě, protože se ozval její zvonivý smích a pozdrav, „čau ženichu.“

„Fujtajbl,“ polekaně jsem sebou škubnul, což opět neuniklo L.

„Tak co máš radost?“ dobíral si mě Majky.

„Děsnou, promluvíme si o tom, až se uvidíme,“ snažil jsem se získat time-out, abych tu informaci zpracoval.

Případně vymyslel, jak z toho vybruslit.

„Není o čem mluvit, sázka je sázka,“ nedopřál mi prostor ani čas pro úhybné manévry a vyjednávání.

„O co šlo?“ hořela zvědavostí L., když jsem zavěsil.

„Ale jenom taková blbost,“ mávl jsem nad tím rukou, „něco jsem mu slíbil a teď nevím jak se z toho vykroutit.“

„Tak jestli se Ti do toho nechce?“ žasla, že si s tím dělám hlavu.

„No právě, že já vlastně ani nevím …“ poprvé jsem připustil, že možná budu muset dostát svým závazkům a že by to nemuselo být to nejhorší možné řešení. Malá svatba, bez rodičů, jen my, Dáda a dva svědci.

Ale co … mám ještě osm měsíců čas, uklidňoval jsem se a vzal Dádu ven na hřiště.

Hlavu jsem si s tím začal dělat až v březnu, kdy mě Majky opět kontaktoval. Tentokrát už bez posluchačů.

„Už jsi volal té matrikářce?“ spustil bez pozdravu, „před měsícem jsem Ti mailem posílal kontakt s instrukcemi,  co máš všechno doložit.“

„Částečně,“ kličkoval jsem.

„Jak částečně?“

„No jako, že jsem mail otevřel, ale nevolal,“ šel jsem s pravdou ven, ačkoli jsem byl doma.  

„Tak tam zavolej, už nemáš moc času,“ připomněl mi.

Tak jsem tam zavolal a zjistil jsem, že vážně nemám moc času.

Paní matrikářka byla moc milá a hned věděla, o co jde, „vy jste ta svatba na Králickém Sněžníku, tak to jsme tu ještě neměli. Budete muset se snoubenkou přijet a vyplnit žádost,“ instruovala mě. Přijet a vyplnit žádost by znamenalo, že bych jí o té svatbě musel říct, jímala mě hrůza a tak jsem začal kličkovat jak zajíc během honu. 

„Víte, my máme oba moc práce, dělám v nepřetržitém provozu a málokdy se potkáme,“ výjimečně jsem nekecal, „nešlo by to vyřídit poštou?“

Paní matrikářka souhlasila a já za pár dní obdržel žádost k vyplnění. Ačkoli jsem L. podpis pilně piloval, nedařilo se mi ho dost dobře napodobit. Poprosil jsem proto kamarádku Zdenču, která byla krom Majkyho jako jediná do celé záležitosti zasvěcená. Mimo jiné mi pomáhala vybrat prstýnek. Jen pro nevěstu, já šperky, natož ze zlata, moc nemusím a tak jsem hodlal pro samotný akt použít prsten, který dostala moje máma od otce, mého dědy, když jsem se narodil. A já ho dostal od mámy, když se narodil Dáda. (Nakonec jsem si v náhlém spontánním hnutí mysli nechal udělat památeční prsten na palec, z chirurgické oceli s čárovým kódem a číslicemi 01052010).

„Asi bych to zvládla,“ zdráhala se s propiskou v ruce, „ale nechceš jí radši vysvětlit, že je to překvapení?“

„Je to úřednice,“ namítl jsem, „mají svoje předpisy.“

„Ale taky je to žena, když ji to vyložíš romanticky, tak určitě přimhouří oko.“

Paní úřednice přimhouřila obě a jen zopakovala, „svatba kdy nevěsta neví, že se bude vdávat, tak tohle jsme tady vážně ještě neměli,“ a připojila varování, „ale jestli nebude souhlasit, stejně budete muset zaplatit poplatek tisíc korun.“

„Rád,“ souhlasil jsem vědom si, jak malý je to obnos za zachování svobody.

Ještě zbývalo dořešit otázku, kdo bude svědčit potenciální nevěstě? Večer jsem proto pustil na DVD průměrnou, oddechovou, romantickou komedii o svatbě, jenom proto, abych se mohl „taktně“ zeptat, „vím, že se vdávat nebudeš, ale kdyby náhodou, koho sis vybrala za svědka?“

„Mirku, Lucku nebo Míšu,“ odpověděla bez dlouhého přemýšlení.

A sakra, hrklo ve mně, copak to pořadí nemohlo být obráceně? Míša byla kamarádka ze studií Zdravky, žijící v Brně. Lucka, sestra L., měla svatbu týden před naší tajnou a na 1. května měla naplánovaný posvatební večírek. Mimochodem s jejím nastávajícím Jarinem jsem ji seznámil já a též jsem zinscenoval jejich první samostatné setkání u kulečníkového stolu. Přesněji řečeno se tam měl k nezávazné partii setkat se třemi dívkami, ale těm dvěma zbývajícím jsem řekl o hodinu pozdější čas schůzky a rovněž jim vysvětlil, že jejich účast je pouze podpůrná a je součástí vyšší milostné strategie. Všechno jenom proto, aby měli Ti dva příležitost se blíže poznat. Jarin můj záměr nepochopil a než aby se věnoval Lucii, obvolával ty dvě zbývající, jestli na něj nezapomněli? Jsem holt takový malý, milostný intrikán.

Takže první ve výčtu jmen byla Mirka. Kamarádka ze studií Fyzioterapie, toho času zaměstnaná coby au pair v Anglii. V noci jsem si zjistil její telefon a mail, kontaktoval ji a požádal, zda by mohla na otočku přiletět do Čech a při té příležitosti možná i odsvědčit kamarádce sňatek. Neopomněl jsem zdůraznit, že možná přiletí nadarmo. Nejen že neodmítla, ale ještě mě psychicky podpořila v momentě, kdy jsem zapochyboval, že to vůbec zvládnu. Naše vzájemná korespondence ovšem neunikla L., která pojala podezření, že spolu udržujeme jakýsi prazvláštní vztah na dálku. Musel jsem si proto zřídit, ještě jednu mailovou adresu. 

S blížícím se termínem se mi nejen hromadili starosti a povinnosti, ale tak nějak se rozrůstal i seznam hostů. Původní myšlenka na svatbu ve čtyřech, maximálně šesti, lidech neměla chybu. Jenže pak jsem pozval jednoho kamaráda, a když už jsem pozval toho, musel jsem i toho druhého, třetího. A taky svoje kamarádky, kamarádky od L. a nejednou nás bylo pětadvacet a drtivá většina účastníků zájezdu se vzájemně neznala. Logistika dopravy, kapacita parkoviště a itinerář pěšího přesunu mi řádně zavařili mozkové závity.   

Zároveň bylo potřeba tu tlupu nakrmit, a tak jsem zamluvil pozdní oběd na chatě Návrší, odkud jsme plánovali vyrazit vzhůru. Všichni zainteresovaní museli samozřejmě projít přísnou bezpečnostní prověrkou a složit slib mlčenlivosti. Nemohl jsem opomenout ani hudební složku představení, jelikož hudba je pro mě stejně důležitá, jako vzduch co dýchám, pivo co prolévám hrdlem a sex, po kterém zpravidla následuje další bílý u ledničky.

Výběr nebyl jednoduchý, ale nakonec jsem před nezpochybnitelnou závěrečnou obřadní Jarka Nohavici: ještě hoří oheň a praská dřevo - ale už je čas jít spát - tamhle za kopcem je Sarajevo tam zítra budeme se lásko brát (Sarajevo) přidal úvodní od Mňágy a Žďorp: je jaro a karty jsou rozdané a země voní - a nic už nikdy nebude takové jako loni - důchodkyně u vývěsky studují parte a kávovary se začínají zahřívat- obláčky dechu startují na rtech a já tě nikdy nepřestanu milovat  (Některé otázky už si prostě nekladu) a prostřední část měl mít na starost Tomáš Klus: já budu tím, kdo se v posledních řadách - brání hromadným shromážděním - podrážděný vším tím hemžením. Uražen, přesto toužím být uviděný - a tak svlékám duši aspoň do půl těla - taky by jsi měla. Jsem napůl pozér a všechno se mi dvojí - stojím tu bez účasti, všechny svý části - drolím do slov, chycen v pasti - se svou Lenkou.

Pro tyto účely jsem nutně potřeboval sehnat kazeťák na baterky, což se ukázalo jako prozatím největší zádrhel.

Další zádrhely na sebe ovšem nenechaly dlouho čekat. Předně L. nechápala mé prapodivné chování. Neustále mi někdo smskoval nebo volal a já v její přítomnosti odpovídal neurčitě v náznacích. Úkoly v domácnosti, jež mi zadávala, jsem buď neplnil vůbec, nebo liknavě, a tak o domácí pohodě nemohla být ani řeč. A abych toho neměl málo, ještě jsem musel vyřešit kde ubytuji Mirču.

První na ráně byl samo sebou Majky, sice tou dobou již Pražák, ale u nás ve Třebové pořád bydlela jeho máma.

„No ty ses zbláznil?“ nereagoval tak jak bych čekal, „čekáme s Evičkou dítě a já si mám na noc k máti přivést jinou holku?“

„Já si tuhle domů z tahu přivedl dvě a ty jsem vůbec neznal,“ vytasil jsem se protiargumentem. Někdy se holt nechovám jako ten nejzodpovědnější otec a partner. Jen na vysvětlenou, ty dvě u nás nespaly, jen jsme vyplenili bar a táhli dál. L. ani nestály za to, aby vylezla z ložnice.    

Nezbylo mi než našim nabulíkovat, že na naše výročí razíme na výlet a jako překvapení pro L. se k nám připojí její kamarádka. Moc mi to nežrali. Teda spíš vůbec a pojali podezření, že chystám daleko větší akci.

Zároveň byli smířeni s tím, že je toho trápení ušetřím. Již na svatbě sestry jsem jim řekl, ať si to užijí, neboť další svatby potomka se nedočkají. Teda pokud se sestra nerozvede a znovu nevdá.

Ta se jako na zavolanou ozvala 28. dubna. „brácha ty se budeš ženit?“ vybafla na mě bez pozdravu, když jsem hovor přijal.

„Cože?“ moje překvapení nebylo vůbec hrané a v duchu jsem odhadoval, kdo porušil „omertu.“ 

„Naši říkali, že sháníš kazeťák na baterky,“ odhalila mi, co ji k té domněnce přivedlo.

„Jo a z toho, že sháním kazeťák na baterky, jsi usoudila, že se budu ženit,“ zopakoval jsem, aby ji došlo, jak uhozeně to zní.

„Máte výročí, jedete na výlet s kamarádkou a sháníš kazeťák, to je jasný jak facka,“ vyjmenovala vodítka a nepřímé důkazy obžaloby.

„Ségra, moc se díváš na televizi.“

„Zase meleš hovna, ale jestli chceš, tak mi Ti ho půjčíme?“ navrhla mi velkoryse.

V pátek večer jsem vyzvedl Majkyho i Mirču na nádru a zapadli jsme do nejbližší hospy probrat a doladit strategii na zítřejší den D. Jako na potvoru jsme si vybrali restaurační zařízení, kde můj otec s kolegy zapíjel svůj odchod do důchodu. O pár piv moudřejší jsme zamířili k domovu, rozloučili jsme se s Majkym, a pak jsem doprovodil Mirču k našim, kde už na ní čekala povlečená postel.

Jakmile jsem já ulehl do té své, začalo pršet. Ale ne tak nějak normálně, přišla bouřka a lilo jako z konve.  Samozřejmě jsem se vůbec nevyspal, déšť bubnoval na okna a parapety a já dumal, co si počnu.

Pršelo celou noc.

PP - pokračování příště