Kterak Čoudek poznal rodiče své vyholené

Když se Martina s tátou vrátili do kuchyně, uzřeli Čoudka, jak se vyklání z okna v šestém patře s hrncem a utěrkou. „Prosím tě, co zas blbneš?“ žasla Martina. „Řekla jsem mu, ať ten hrnec pořádně otře zvenku," vysvětila jí máma.

KTERAK ČOUDEK POZNAL RODIČE SVÉ VYHOLENÉ

„Dejte mi ňákou tu potvoru,“ spustil Čoudek na prodavačku v květinářství v Hradci Králové.

„Prosím?“ nechápala dívka.

„No, tu … kytku bych potřeboval,“ snažil se jí vysvětlit.

„Jaký byste chtěl druh, k jaké příležitosti, počet květin nebo alespoň jakou máte představu o ceně?“ měla na jeho vkus spoustu zbytečných otázek.

Čoudek, který doposud kytici nikdy nekupoval, svou nevědomost tradičně maskoval trapným humorem, „jedna je málo, tři jsou moc, dvě se nedávaj … nechám to na vás, je to pro tchyni a na ceně nezáleží.“

Když mu došlo, co to plácá za nesmysly, rychle se opravil, „teda na ceně nezáleží, pokud se vejdu do dvou?“ zkoušel štěstí, ale když viděl prodavaččin protáhlý obličej, tak jak při aukci přihazoval, „tří … čtyř set … víc stejně nemám.“  

Prodavačka mu uvázala kytici gerber, a když ji markovala, Čoudek si ten obnos rychle přepočítal na piva a udělalo se mu nevolno.

„Tak mám tu potvoru pro tchyni, jak jsi chtěla,“ pravil vítězoslavně směrem k Martině před květinářstvím, „a tchánovi dám špeka z vlastní zahrádky.“

„Ne, tátovi dáme tu flašku, co jsem koupila já, a hlavně jim, prosím tebe, neříkej tcháne a tchyně,“ varovala ho po cestě přes parkoviště.

„Myslíš, že jsem blbej?“ položil otázku, na kterou nechtěl znát odpověď. „Vím, co se sluší a patří … budu je oslovovat maminko, tatínku,“ dráždil ji.

„No tak to už vůbec ne, říkala jsem ti, že táta je myslivec,“ varovala ho podruhé.

„To znamená, že má péro za kloboukem?“ otevřel Červovu Škodu Felicii Combi.

„To znamená, že má doma kulovnici a brokovnici,“ upřesnila hrozící nebezpečí Martina, která stála před autem na straně spolujezdce a čekala, až jí Čoudek otevře. Felda neměla centrální odemykání.

Čoudek na nic nečekal a nastartoval, „no nic, rád jsem tě poznal, třeba se ještě někdy v budoucnu potkáme,“ zamával jí přes sklo a rychle vyrazil. Jakmile jednou obkroužil Velké náměstí, zastavil na tom samém fleku před Martinou.

„Čoudku, ty seš fakt vtipnej,“ vyčinila mu, neboť z toho seznámení měla obavy. A za patnáct minut měly ty obavy dostat konkrétní obrysy.

„Proto sis mě vzala,“ dál hýřil vtipem Čoudek. Ve skutečnosti měl i on stažené půlky.

Martiny rodiče bydleli v šestém patře panelového domu. „Dáme si běh po schodech?“ navrhl Čoudek dole u výtahu.

„To víš, abych byla zpocená jak kráva,“ odmítla jeho návrh a přivolala výtah.

Čoudek ji k sobě přivinul, políbil a pohladil po zadečku, „musíš si udržovat to svoje luxusní pozadí.“

„O mé pozadí se nestarej, tvojí jedinou starostí je neudělat moc velkou ostudu.“

Z toho slovního spojení moc velkou usoudil, že s nějakou menší už se předem počítá.

Jakmile stiskla zvonek u dveří, Čoudek se teatrálně pokřižoval a spustil modlitbu, „chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení …“

Dál se nedostal, protože než se dveře otevřely, dostal od Martiny lepáka. „Mami,“ rozzářila se jako sluníčko Martina, vlepila jí polibek na tvář a vtančila do bytu.

„Dobrý den, já jsem Vacková,“ chopila se iniciativy její máma a nabídla Čoudkovi pravici.

„Dobrej, já jsem Čoudek … teda Dítě ... s velkým, ne s malým, abyste rozuměla,“ drmolil Čoudek a podal ji kytici gerber ještě zabalenou do papíru.

O Martinu se pokoušely mrákoty, „on prostě není zvyklý na Daniela, všichni mu říkaj Čoudek a neptej se proč,“ snažila se mámě vysvětlit jen to podstatné.

Když se paní Vacková ohnula pro jejich boty, aby je uklidila do botníku, zkontroloval Čoudek její pozadí a uznale kývl. Chceš-li vědět, jak bude vypadat tvá vyvolená za čtvrt století, pořádně si prohlédni její mámu. 

První co uzřel, když ho Martina nasměrovala do kuchyně, byly dvě hlavně. Brokovnici držel namířenou její táta a před sebou na stole měl rozdělané kartáčky, hadru, olej a nějakou skládací tyčku. Vedle něj na lavici seděl její starší bratr Tom s malou holčičkou v náručí.

„Tati …,“ napomenula ho Martina a po polibku se přivítala s bratrem a hlavně neteří Lucinkou.

„To máte na mě?“ nenechal si rozhodit sandál Čoudek.

„Ne, na zajíce, na kance mám kulovnici,“ sklonil Vacek hlaveň dolů a nabídl mu pravici.

Oběd kupodivu proběhl bez větších zádrhelů. Martina zírala, jak se Čoudek překonává. S bráchou si padli do noty hned a čtrnáctiměsíční Lucinka z něj byla vyloženě odvázaná. Nejprve se bavila tím, že po něm lezla a tahala ho za vlasy, pak se mu schovávala za dveře, a když vykoukla, dělal na ni baf. Máma se na Martinu povzbudivě usmála. Když viděla, s jakou něhou se Čoudek dívá na její dceru a jak se dívá ona na něj, měla jasno. Panu Vackovi se pořád nezdál. Stejně jako ti dva předchozí adepti. Žádný z nich nebyl dost dobrej pro jeho princeznu. Po obědě si vzal Martinu stranou, že si s ní chce promluvit v obýváku o samotě.

Čoudek se tedy nabídl, že paní Vackové pomůže s nádobím.

„Neříkej mi pořád paní Vacková, já jsem Lucie,“ nabídla mu paní Vacková … teda Lucie tykání.

Tomáš mezitím uspával Lucinku, a jakmile zabrala, též se s utěrkou připojil k Čoudkovi. Jejich slovní přestřelky Lucii bavily, připomnělo jí to doby, kdy byly Tomáš s Martinou malí a pořád si prováděli drobné poťouchlosti a naschvály. Čoudek neváhal a Lucii do nich rovněž zapojil.

„Tady máš ještě kousek připečenej,“ upozornil ji a reklamoval právě umytý hrnec.

Že to nebyl právě nejšťastnější manévr, pochopil o dvě vařečky později. Lucie mu vyčinila, že na skleničce zůstaly šmouhy a kapky vody. Od této chvíle byla každá pánev, poklička či sběračka podrobena přísné analýze. O to, kdo vyfasuje poslední hrnec, si s Tomášem střihli kámen, nůžky, papír. Protože byl Čoudek ztupen a potupen, Tom mohl utěrku odložit a z pozice vítěze Čoudka poučovat, „přestaň to šudlat a otři ten kastrol pořádně zvenku.“

Čoudek uposlechl. A to doslova.

Martině a jejímu tátovi, kteří se vrátili z pohovoru, se tak naskytl jedinečný pohled na to, jak se Čoudek v šestém patře naklání z okna přes parapet s hrncem a utěrkou. 

„Co blbneš?“ vzpamatovala se jako první Martina.

„Jen otírá hrnec zvenku,“ vysvětila ji maminka.

Po obědě následovalo obligátní kafíčko do svátečního servisu, kterého se již neúčastnil Tom, protože jel vyzvednout svoji ženu Klárku, která doma vyspávala po noční směně. Zrovna když se s osazenstvem loučil, udělal Čoudek něco, co dramaticky změnilo průběh doposud klidné první návštěvy. Zamíchal si kafe, olízl lžičku a strčil si ji do náprsní kapsy outdoorové košile. Byl to zažitý zvyk z vojny, udělal to automaticky, aniž by si to uvědomil. Takže když se později všichni chystali na procházku s kočárkem, ohnul se na chodbě, aby si nasadil boty, a lžička mu vypadla a zvonivě cinkla o betonovou dlažbu. Pak se rozjela scéna jak z americké němé grotesky, jen s tím rozdílem, že tahle byla velmi hlasitě ozvučena. Antonín Vacek byl prchlivý a na rodinný servis, dědictví po rodičích, hodně háklivý. Takže než se Martina nadála, honil Čoudka po schodech a nadávky o zlodějích z něj lítaly jak lžičky z náprsních kapes. Martina byla bezradná a tak Lucie vyběhla z bytu, že učiní řádění a ostudě přítrž. Čehož využila zpola ustrojená Lucinka a za babičkou s radostným baf celou vahou své osobnosti zabouchla dveře. „Ukradená“ lžička už najednou nebyla až tak důležitá. Tři členové Vackovi rodiny se dohadovali, jestli nejdřív volat zámečníka, hasiče nebo policii. Čoudek si poklepal na kapsy kalhot a s úlevou konstatoval, že má klíče od auta.

„Nikam nevolejte, já to zařídím, sežeňte klíče od střešního výlezu,“ ujistil je a instruoval a nečekaje na odpověď běžel po schodech dolů jako o závod.  

„Na cestu vzhůru už použil výtah a v kabince si natáhl horolezecký úvazek. Výlez v sedmém patře mu právě otvíral nic nechápající domovní důvěrník. Ještěže Červ pořád nechává v kufru dvě lana a úvazky pro strýčka Příhodu. Antonín i Lucie Vackovi nevěřícně koukali s jakou rozvahou a sebejistotou na střeše zbudoval jištění, uvázal se, přehoupl se přes okraj střechy a slanil do otevřeného okna o dvě patra níž. Když pak otevřel dveře od bytu s Lucinkou v náručí, na lžičku už si nikdo ani nevzpomněl. O to, zda je padouch nebo hrdina, se ovšem zajímala Policie, která si na něj kvůli jeho kejklím došlápla, zrovna když na střeše smotával lana.

„Já jsem vám říkal, že není potřeba nikoho volat,“ vytkl zklamaně otci Martiny.

„Volali nás ze sousedního paneláku,“ vyvrátil jeho nařčení příslušník.

Antonín Vacek se do toho vložil a Čoudek nestačil zírat. Na závěr svého proslovu chytl Čoudka kolem ramen a rozhodně pronesl, „pánové, můj zeťák, to je hrdina.“

O pět hodin a několik piv a rumů později Čoudek pochopil, že nastal ten správný okamžik se vyjádřit a požádat otce své vyholené o svolení. Zábava byla v plném proudu a tak třesoucími prsty vytáhl krabičku. Martina se podívala na mámu, ta na ni a v jejich očích byla patrná směs radosti i zděšení.

„Tondo,“ obrátil se Čoudek na budoucího tchána, zatímco zápolil se zámkem krabičky. „Můžu?“ ukázal mu obsah.

„Čoudku, ty můžeš všechno,“ svolil, a tak si Čoudek konečně mohl ubalit a zapálit jointa.

Předchozí Čoudkovy eskapády naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125742