Hokejový táta 9 – o kolik hlav jsou větší?

?„Míšo, počítáš s tím, že v sobotu chytáš za 2011 i 10?“ Beze slova přikývl. „A nechtěl by sis v pátek večer zachytat i za 2009?“ „A jak jsou velký?“  „Jenom o hlavu,“ ujistil ho trenér.Já bych na jeho místě ještě jednu hlavu přidal.

Hokejový táta 9 – o kolik hlav jsou větší?

„Majky když už s těmi desítkami hraješ, nechceš s nimi občas absolvovat i trénink jako brankař?“ navrhl jsem mladému při cestě na zimák, „alespoň si zvykneš na střely pod víko.“ Tři dny předtím slavil výhru s 2011 proti Áčku Moravské Třebové a v zápětí i s 2010 proti Hlinsku. Ale tam už soupeři přeci jen pálili s větší razancí. A hlavně to uměli zvednout.

„Tak jo,“ nedělal si s tím hlavu.

„Tak já se zeptám trenéra a buď můžeme příště přijít o hodinu později, nebo zůstaneš na dva tréninky za sebou. Co by Ti víc vyhovovalo?“

„Radši dva za sebou. A nešlo by to už dneska?“

Šéftrenér s tím neměl nejmenší problém. „Klidně můžeš vzít i staršího bráchu?“ mrknul na ně spiklenecky. Nešlo si nevšimnout, jak ho povzbuzoval na jeho cestě dohnat to několikaleté zpoždění.  Jenže Dáda nechtěl. Poslouchal trenéra na slovo, nadšeně plnil všechny úkoly, ale necítil se ještě jistý v kramflících. Nebyl tak rychlý ani obratný a tak i nadále trénoval s ročníky 2011-13, zatímco jeho bráška si po svém tréninku přidával s o rok až čtyři staršími. Po návratu domů Dáda padl vyždímaný na gauč v obýváku, zatímco Majky zas a znovu střílel v pokojíčku na branku ze starých polštářů. Takhle urvanej ze řetězu je odmalička. Sotva se naučil chodit, tak neustále někam lezl, z něčeho padal a pořád byl v pohybu. Nebrečel, když spadl ze schodů nebo když se praštil, ale vyváděl, když jsme ho naháněli domů a hlavně do postele. Pamatuji se, jak jsme z něj byli nešťastní, když ještě o půl desáté večer kroužil po obýváku asi tak sto desáté kolečko stále stejnou rychlostí.

„Nevíš, kde se to dítě vypíná?“ hořekovala L.

„Musíš počkat, až se vybijí baterky.“ 

Po víkendu volna bez hokeje, který jsem logicky strávil v práci, abych si nadělal ten následující, jsme další sobotu vyrazili do Litomyšle.

„Kam mám dát Majkymu pití?“ zeptal jsem se trenéra, což v překladu znamenalo, zda bude první zápas chytat za 2010 nebo 11. Většinou jsme se to dozvěděli až na místě. Podle toho jak se trenéři domluvili.

„2010 je dneska málo, ta jim půjčíme tři kluky, ale Míšu až v tom druhém zápase.“

Při zápase samotném jsem si vybavil tu poslední třetinu s Chocní před šesti týdny. Jen s tím rozdílem, že tady to byl první zápas, a tudíž to nemohlo být únavou. A kluci se po ledě ploužili jak zombie celý zápas. Jako by jim ta absence tradičních opor a střelců gólů, svázala kaničky od bruslí.

„Neměli včera vánoční večírek, vypadají jak po flámu,“ poznamenal kdosi z davu.

Všechno co jim trenér v posledních týdnech a měsících vtloukal do hlavy, bylo zapomenuto. Zase to bylo takové to, kde je puk, tam jsou všichni. Když mi ho soupeř vezme, tak tím to pro mě končí.Brankář chytne puk, pošle za bránu a já to naliji soupeři na hokejku. Hrálo se víceméně jen na naší půlce a tak jelikož nemělo význam počítat skóre, jsem ve druhé třetině počítal střely a dorážky na bránu. Dostal jsem se k číslu 18. Majky dorovnal svůj „rekord“ z prvního zápasu s Pardubicemi a puk ze sítě lovil 17 krát. Povětšinou však šlo o dorážky, neboť na něj útočníci jezdili osamoceně nebo ve dvou. Bylo mi jasné, že po tomhle zápase nejsou fórky typu: za ten gól jsi bez oběda, na místě. (Nemůže mít přeci dva a půl týdne půst). A tak jak ho úmyslně moc nechválím, tentokrát jsem udělal výjimku. 

„Já za to nemůžu,“ povzdychla si ta hromádka neštěstí, když jsem po poradě přišel do šatny.

„Vždyť si chytal perfektně,“ namítl jsem po pravdě, „výsledek přece není důležitej a nevypovídá nic o tom, jaký byl zápas.“ Nevypadalo to, že bych ho přesvědčil. „A měl jsi lepší procentuální úspěšnost než gólman soupeře,“ napadlo mě.

„Jak to?“

„Na tebe šlo přes padesát střel, to znamená zhruba 66 % a na něj jen dvě a tu první pustil, to máš 50%.“ 

Myslím, že tak úplně nevěděl, o čem mluvím, ale přeci jen mu to zvedlo náladu. Tu si navíc dokonale spravil při následném zápase za 2010. Nastoupil za ně potřetí a potřetí slavili výhru. Navíc zápas od zápasu snižoval počet utržených gólů. 6 od Moravské, 5 od Hlinska a teď 4 od Lanškrouna.“

Následující pondělí si ho přišel omrknout trenér gólmanů. „Ahoj, koukal jsem, že mu ten opačný gard vyhovuje,“ pozdravil mě po tréninku v šatně a já v něm poznal staršího kluka ze sousedství, kterého jsem tak čtvrtstoletí neviděl. Donesl Majkymu na vyzkoušení malé brankářské brusle i helmu, po které tak moc toužil. Nakonec ho sebou vzal zpět na led mezi větší gólmany a Majky s nimi absolvoval další trénink. První ryze gólmanský. A samozřejmě byl nadšený a chtěl jít příště zas.

Když skončili, vzal si mě Vašek stranou, „nechci, aby to slyšel,“ vysvětlil mi, „všichni si ho chválí a musím říct, že oprávněně.“

„Myslíš, že má … talent?“ Ačkoli ho, jak říkal, všichni chválili, mně se zdálo, že v sedmi letech, po roce tréninku je to poněkud předčasné hodnocení. Objektivně jsem to samozřejmě posoudit nedokázal.

„To jak v tomhle věku sleduje hru, puk nespustí z očí, to se moc nevidí,“ ujistil mě, „má postřeh a techniku tu časem vypilujeme, ale záleží samozřejmě na něm, jestli ho to bude dál bavit.“ Pomalu, ale jistě jsem se přesouval z pozice otec a jeho syn do pozice to je ten fotřík od toho gólmana. Ale kolik takových talentů skončilo v propadlišti sportovních dějin.

„To já říkám pořád, že ho to může za dva, za tři roky pustit nebo až bude v pubertě … čuchne k flašce a slečně…,“ předbíhal jsem. „Ale zatím to dělá s maniakálním nadšením,“ připustil jsem. „Jo a mám se tě zeptat, jestli by mohl příště přijít zas?“

„Víš, já takhle malý kluky netrénuju …,“ začal mi vysvětlovat, ale pak se odmlčel„… ale jo, ať přijde,“ a změnil názor.

O dva týdny později ho ve čtvrtek po dalším dvouhodinovém tréninku zastavil na chodbě jeden z trenérů.

„Dobrá práce Míšo, počítáš s tím, že v sobotu chytáš za 2011 i za 2010?“ Beze slova přikývl.

„A nechtěl by sis v pátek večer zachytat i za 2009 proti Chocni, sraz je v 18 hodin?“

„A jak jsou velký?“ vypálil zásadní dotaz.

„Jenom o hlavu,“ ujistil ho trenér. Já bych na jeho místě ještě jednu hlavu přidal.

„Tak jo,“ nejprve souhlasil a až pak se otočil na mě, „můžu?“   

„Můžeš, ale mamka je ve škole a já v práci, musíme to domluvit s babičkou Aničkou.“

„Super, jdu to říct Dádovi,“ poskočil radostně ve výstroji a běžel za bratrem do šatny.

„Zvládne to?“ otočil jsem se na trenéra.

„Nebojte se, je to jenom přátelák, máme svýho gólmana, Míša ho bude jenom jistit,“ ujistil mě.

Přesto jsem si pomyslel, že se to všechno děje nějak moc rychle. Nechtěl jsem mu nic zakazovat ani přikazovat a tak jsem zpravidla nechal rozhodnutí na něm. Já sám jsem byl do sportu tlačen a nepovažuji to za správné, bohužel můj liberální přístup k výchově měl zanedlouho téměř fatální následky.