Hokejový táta 8 – setkání s Dominátorem.

O přestávce už jsem s tatínky konverzoval.Tedy spíš jsem poslouchal, jak jejich kluci trénují. Jeden měl doma branku, jiný branku s plachtou, další střeleckou desku. „To já jsem klukům postavil tělocvičnu,“ dodal jsem skromně.

Hokejový táta 8 – setkání s Dominátorem.

Než jsme se dostali k nové lapačce a vyrážečce v obráceném gardu uplynul ještě týden. A jelikož přesně tolik času zbývalo i do dalšího turnaje, rozhodli jsme se porušit pravidlo dva tréninky jako útočník, jeden jako gólman a naordinovali jsme mu hned tři, aby si zvykl. Trenér brankařů, který mu výbavu objednal, neopomněl ani na hokejku. Byla menší než ta, s kterou doposud chytal a hlavně rovná. Protože ve velikosti, kterou na svou postavu potřeboval, se zahnuté nedělají. Což zároveň znamenalo, že doposud chytal se zbytečně velkou a těžkou. V těch nejmenších kategoriích se to jednoduše neřeší, neboť většinou chytá ten kdo je zrovna po ruce. Koneckonců, Majky se s trenérem gólmanů ani osobně nesetkal, protože ten má na starost starší ročníky.

Během volného dne mezi úterním a čtvrtečním tréninkem L. zaslechla v rádiu, že se v Lanškrouně koná beseda s Majkyho idolem Dominikem Haškem. A tak jsem za poslední peníze nakoupil na místo jídla, kšiltovku a dres Buffalo Sabres, k nim přibalil jeho tréninkový, národní s číslem 39 a vyrazili jsme do sousedního města. V tu chvíli jsme věděli pouze to, že besedu pořádá bývalý cyklista František Trkal. Žádné info o lístcích ani předprodeji jsme na netu nenašli a tak jsme klukům cíl cesty zatajili. Neměli jsme nejmenší tušení, zda se do sálu Lanškrounského zámku dostaneme a chtěli jsme je uchránit od případného zklamání. Na místě se ukázalo, že se tam skutečně nedostaneme. Naštěstí nás pustili na stojáka na balkon, za zvukaře. Beseda, kterou moderoval Robert Záruba, byla zajímavá, ale pro Majkyho příliš dlouhá (končila v půl desáté), takže ke konci už klimbal na židli, kterou jsem si půjčil v baru. Odměnou za to, že vydržel až do konce, mu byl podpis a krátký rozhovor s Dominátorem. Olympijskému vítězi stačil jen sdělit, že se do brány postavil díky dokumentu Zrozen k chytání.

O tři dny později, právě na hráče z Lanškrouna, narazil při své premiéře, kdy prvně chytal pravačkou. Vítězství 18:1 mohlo buď znamenat, že jsem se nemýlil nebo že jsou mezi mužstvy tak velké výkonnostní rozdíly. Jisté bylo jen, že určitě nechytal hůř. V šatně mi pak po zápase oznámil, že bude chytat za starší.

„Jo, budeš chytat za starší, ale až příští rok,“ znovu jsem mu vysvětloval dohodu z minulého turnaje.

„Ne teď,“ dál si vedl svou.

Už jsem ho chtěl usměrnit, když zakročil trenér, „nevadí Vám to?“

Nechápal jsem. „Co by mi mělo vadit?“

„Že by Míša šel chytat za 2010 už příští zápas proti domácí Moravské?“

„Jestli se na to cejtí,“ nestál jsem mu v cestě a následně opustil fanynkovskou základnu maminek a zamířil mezi tatínky na druhou půlku hřiště. Samozřejmě jsem byl pořádně nervózní. Zvládne to, neuspěchali ten jeho posun, co když kvůli jeho chybě prohrají?

„Co vy tady, jedenáctky hrajou vedle,“ upozornili mě, že jsem zjevně sešel z cesty.

„No,“ ukázal jsem prstem za jejich záda, „mladýho sem poslali na zkušenou.“ Majky právě vjížděl na hřiště.

„Ten prcek je Váš syn?“

„No je trošku menší než vrstevníci ...“ uznal jsem. Jenže tohle nebyli vrstevníci a tak ten rozdíl byl ještě patrnější. Když zacouval do brány ani se nemusel skrčit a hlavou v přilbě o břevno stejně nezavadil. Gólman protivníka byl větší a rozložitější. Jakmile kluci začali hrát, žasnul jsem nad jejich souhrou. To co jsem doposud sledoval jen po očku, jsem měl teď před sebou jak na talíři. Kombinace, přihrávky, parádičky.

„Jak dlouho spolu ty kluci hrajou?“ zeptal jsem se jednoho z rodičů.

„Už tři roky.“

„To je vidět,“ neváhal jsem je pochválit, protože v našem družstvu si puk navzájem spíš brali, než aby dokázali takhle spolupracovat a rozebrat obranu.

„To až letos si to sedlo, dřív to taky nebyla žádná sláva ...“ Další z tatínků se zarazil uprostřed věty, protože soupeř právě vypálil na naši bránu. Majky máchl lapačkou ve vzduchu a puk byl jeho. Když zlikvidoval i další střely už měli jasno.

„Ten kluk je fakt dobrej,“ shodli se jednohlasně, „je vidět, že ho to baví, což se o našem gólmanovi říct nedá.“ Když přeci jen z důrazné dorážky inkasoval, nedokázal jsem skrýt zklamání.

„To bylo nechytatelný,“ ujišťovali mě, se nic neděje. Naši měli už dostatečný náskok, který neustále navyšovali. O přestávce mezi třetinami už jsem s tatínky čile konverzoval. Tedy spíš jsem poslouchal, jak kluci trénují během sezony, jak v létě, proč pauzu prokládají hokejbalem a tak dále. Jeden hráč měl doma branku, jiný branku s plachtou, další střeleckou desku.

„To já jsem klukům postavil tělocvičnu,“ dodal jsem skromně na závěr přestávky před hvizdem rozhodčího. Že to v žádném případě neznamená, že bych byl ve vatě, či za vodou, už jsem jim vysvětlit nestačil. Stejně jako ostatní pracující jsem žil z ruky do huby, od výplaty k výplatě. 

Majky nakonec lovil puk ze sítě šestkrát, ale i tak sklidil uznání od spoluhráčů i jejich rodičů, protože jeho protějšek inkasoval dvacetkrát. Já jsem zachoval poker face a na jeho adresu jen prohlásil, „jediné co ho omlouvá je, že prvně chytal v opačném gardu.“ Obával jsem se, aby ze vší té chvály nezpychnul.

Trenér mi pak sdělil, že by ho 2010 chtěli nastálo, ale on že jim ho nepůjčí. Což jak se ukázalo o 14 dní později, bylo míněno v žertu. Už předtím jim půjčil našeho nejlepšího hráče Štěpána, za což si vyslechl kritiku z řad rodičů, že oslabuje vlastní tým a tak u Míši učinil šalamounské rozhodnutí a půjčoval ho starším vždy na jeden ze dvou zápasů. Převážně proti těžším soupeřům. Dal mu tak možnost se rychleji zlepšovat a adaptovat se na tvrdší střely. V těchto kategoriích se nezobrazuje na tabuli skóre, nehraje se o žádné postavení v celosezónní tabulce. Hrou se mají především bavit.