„Takovou góĺmanskou přilbu bych taky chtěl,“ pošeptal mi Majky do ucha. „Já bych zase chtěl Kate Beckinsale (anglická sexy herečka) a místo ní mám mamku, musí ti stačit hráčská,“ rozhodl jsem, že oba musíme dělat kompromisy.
Hokejový táta 7 – nejlepší obrana je útok.
Hned při příchodu do šatny mi došlo, že tu něco nehraje. Těch hráčů a rodičů co tu sedí, stojí, pobíhá, je víc, než bývá zvykem. I sardinky v plechovce mají víc prostoru. Na druhém konci lavice kde sedával Majky, byl jiný gólman s „jeho“ jedničkou na zádech. Všechno na něm svítilo novotou. Betony, lapačka, vyrážečka, hokejka a hlavně bílá brankářská přilba s černým emblémem na boku. Majky mě zatahal za bundu, abych se k němu sklonil, „takovou přilbu bych taky chtěl,“ pošeptal mi do ucha.
„Já bych zase chtěl Kate Beckinsale (anglická herečka známá jako zabíječka upírů a lykanů v latexovém oblečku ze série Underworld) a místo ní mám mamku, musí ti stačit hráčská,“ rozhodl jsem, že oba musíme dělat kompromisy.
Než jsem Majkyho nasoukal do půjčené výstroje, která novotou právě nevoněla, polovina osazenstva z šatny odešla. Obrátil jsem se na jednoho z tatínků, „ti kluci hrají s námi?“
„Ne to je ročník 2010, budou hrát na vedlejší půlce hřiště. Letos budeme jezdit na turnaje spolu.“
„Jo tak, já že je neznám ani z tréninku?“
„Tréninky mají až po nás, to zůstává,“ vysvětlil mi.
Poté co Majky vyfasoval svoji jedničku a já mu popřál, „chytej jak Míša Kaštánek,“ nás trenér důrazně poprosil, ať opustíme šatnu. Na kluky čekala předzápasová porada. První turnaj, první zápas a hned „nepopulární“ soupeř. Obávané Pardubice. Netuším, co jim trenér v šatně řekl, ale nejspíš jeho slova padla na úrodnou půdu. Tentokrát nepůsobili odevzdaně a na začátku dokonce vedli. Ale jak se tak všichni hrnuli na bránu soupeře, často se zapomínali vracet. Nakonec jsme padli 6:8, ale oproti minulé sezoně byl vidět progres.
Druhým soupeřem byla Moravská Třebová. Tam mě zaujali nejvíc fanoušci, z velké části z řad rodičů. Čím více gólů jim naši kluci dali, tím byli hlasitější. A sprostší. Ale abych jim nekřivdil, ne všichni, pouze omezený počet a ty vulgarismy adresovali jak rozhodčímu, tak našim klukům a neopomněli ani ty své. Když pak 57 sekund před koncem třetí třetiny Majky poprvé inkasoval, málem zbořili radostí stadion.
„Tak za tohle je bez oběda,“ prohlásil jsem naoko naštvaně, načež se na mě otočili dvě naše maminky, „přece byste na něj nebyl tak přísnej tatínku, kde bychom bez Míši byli.“
Jenže já se nechal inspirovat právě u těch pomatených fanoušků a poté co jsme opustili tribuny, jsem v šatně na rozesmátého Majkyho spustil, „co to mělo znamenat?“
Koukal dost vyjeveně, „co ... vyhráli jsme 18:1,“ namítl.
„A co ten gól co jsi dostal?“
„Jeli na mě dva a nikdo nebránil,“ oponoval.
„To mě vůbec nezajímá, takovýhle trapný výmluvy, za trest jsi bez oběda,“ rozhodl jsem.
Nejen jeho spoluhráči, ale i někteří rodiče na mě nevěřícně zírali.
„Dělám si srandu ... super výkon,“ zašklebil jsem se na něj, „ale oběd stejně nedostaneš.“
Poté co se ho spoluhráči začali zastávat a přimlouvat se za prominutí trestu, jsem přece jen vyměknul „Dobře dneska máme řízek ... tak dostaneš suchý brambory.“
„Ach jóóó,“ povzdychl si dlouze Majky. Řízek snědl bez brambor a zbytek odpoledne strávil tím, že trénoval na zahradě střelbu.
O 14 dní později jsme na turnaji v Chocni prohráli i s druhým Pardubickým družstvem, s na vlas stejným výsledkem 6 : 8. V průběhu zápasu za mnou přijel trenér a oznámil mi, že pro Majkyho konečně sehnali tu lapačku a vyrážečku v opačném gardu. „Akorát přesně nevím, kde je k vyzvednutí,“ upřesnil drobnou komplikaci.
„Tak to je skvělý,“ řekl jsem nahlas a v duchu se modlil, aby můj ryze laický odhad, že pravou rukou bude chytat lépe, nebyl mylný. Tenhle experiment přijde klub na pár tisíc korun, a kdyby to nevyšlo, mohl bych chodit na zimák kanálem.
„A ještě na něco jsem se chtěl zeptat, nevadilo by Vám, kdybychom Míšu zkusili dát příští rok do brány ke starším?“ kývl směrem k druhé půlce kluziště.
„Zeptám se ho, ale myslím, že bude pro, ale oni mají gólmana, ne?“ vzpomněl jsem si na toho materiálně zajištěnějšího.
„Moc se mu nedaří a jejich trenér by si chtěl Míšu otestovat. Jemu zase naopak možná pomůže, když se rozchytá u mladších a získá trochu sebedůvěry.“
„Tak to asi nebude problém, zeptám se ho,“ slíbil jsem mu. Co jsem si stačil všimnout, tak ti kluci, byť jen o rok starší, byli výkonnostně někde jinde. Krásný kombinace, nahrávky, střely pod víko. Zřejmě silný ročník.
Jakožto hosté jsme neměli mezi zápasy pauzu a tak kluci po bojovném výkonu proti Pardubicím, nastoupili hned proti domácí Chocni. Tam už bylo zřetelně znát, že jejich fyzický fond na dva zápasy v řadě proti silným soupeřům nestačí. Třetinu od třetiny byli pomalejší, a přestože se Majky mohl v bráně přetrhnout, po prvních dvou jsme prohrávali 8:5. Což jak se vzápětí ukázalo, bylo ještě milosrdné skóre. Ve třetí patnáctiminutovce už neměli kde brát a po ledě se doslova ploužili. Trenér si mohl plíce vyřvat, ale nebylo mu to nic moc platné. Střely, které Majky vyrazil, nikdo od brány nevyvezl, neodehrál. Kluci z Chocně na něj nezřídka jezdili ve dvou a nikdo se jim nestavěl do cesty. Na osm inkasovaných gólů připadl jeden střelený do soupeřovy branky. Takový kolaps jsem v jejich podání doposud neviděl. Když jsem spolu s ostatním rodiči zmizel do útrob stadionu, bylo mi jasné, že tohle bude mít ještě dohru. Trenér nás do šatny nepustil a opět nás poprosil, ať zůstaneme na chodbě. Než jeho asistent zavřel dveře zaslechl jsem jen, „řeknu Vám k tomu jediné ... chudák Míša.“ Skrz dveře k nám pronikala další a další kritická slova, takže to rozhodně nebylo to jediné, co jim řekl.
„Tomu jednou praskne cévka,“ poznamenal jeden z rodičů. Trenér rozhodně netrpěl nedostatkem temperamentu. Nemluvil sprostě, ale hodně, hodně nahlas. Myslím, že mu v podstatě nezáleželo na tom, jestli vyhrají nebo prohrají a jaké bude skóre. Prvořadé pro něj bylo, jaký předvedou výkon. A závěr byl z naší strany prostě žalostný.
Dovnitř nás pustili až za pár minut. Nikdo z kluků ani nedutal. Hradba mlčení padla, až když se nahrnuli do sprch. „Trenére, trenére, teče jenom studená,“ křičeli jeden přes druhého.
Na jejich stížnost jsem zareagoval dřív, než viditelně zmožený trenér, „teplou vodu si dnes ani nezasloužíte,“ zavtipkoval jsem, abych rozehnal tu dusnou atmosféru.
V autobuse jsem Majkymu nastínil plán na následující týdny. „ Dáda po měsíci opustí školičku bruslení a připojí se do tvé tréninkové skupiny. A ty se budeš muset předělat na opačný gard, protože končně přišla ta lapačka s vyrážečkou. Jo, a taky se trenér ptal, jestli si nechceš příští rok zachytat za ty větší kluky?“
Majky bez rozmýšlení přikývl a až pak se zeptal, „a kdy to je příští rok?“
„Příští rok je daleko,“ uklidňoval jsem ho.
Nevědomky jsem mu tak lhal. Všude jinde ve světě nejspíš znamená příští rok prostě příští rok, jenže ve Třebový, jak se záhy ukázalo, to znamená za 14 dní.
