Hokejový táta 5 - obojživelníci

„Ty nemáš rád hokej?“  „Mám, chodíme na Mountfield.“ „Na co?“  „Přece Mountfield Hradec Králové, extraliga.“  „Jo takhle, koukat se, ne hrát ... a co máš na hokeji nejradši?“ „Párek v rohlíku,“ odvětil s odzbrojující upřímností.

Hokejový táta 5 - obojživelníci

Myslel jsem si, že hokej je čistě zimní sport. A tak tomu možná i bývalo, kdysi v době Karla Koželuha či Jaroslava Drobného, kteří hokej kombinovali s tenisem a obojí hráli na špičkové úrovni. Koželuh reprezentoval dokonce i Rakousko a Československo ve fotbale. Takových sportovních obojživelníků najdete v historii samozřejmě mnohem víc. Karel Káďa Pešek, Josef Golonka, Vlastimil Bubník. A aby to bylo genderově vyvážené, nemohu zapomenout na Katky, Nash (za svobodna Hanušovou), Neumanovou a Martinu Sáblíkovou. Všechny tři si jako doplňkový sport vybraly cyklistiku, přičemž u Kačky Nash došlo postupně „k přerodu“ ve špičkovou bikerku a cyklokrosařku. Lyže odložila do vedlejší stopy. Z výčtu jmen a dohledatelných dat narození vyplívá, že chlapi už to dnes na rozdíl od žen, na tak vysoké úrovni kombinovat nezvládají. Ale to jsem odbočil. Chtěl jsem říct, že dnes je hokej celoroční záležitost. Hraje se sice od podzimu do jara, ale po krátkém vydechnutí následuje suchá jarní příprava a pak letní hokejové kempy.

I když pár malých Koželuhů a Drobných tu taky pobíhá. Skončí hokejový trénink, převléknou si dres a razí na fotbalový. Jeden multitalent jménem Matyáš zvládá i tu Karlovu trojkombinaci s tenisem. Občas musí samozřejmě nějaký ten trénink či zápas vypustit, ale i tak se mu daří na všech frontách. A podle toho jak po hřišti lítá, mu to, zdá se, neškodí. Samozřejmě je to individuální. To co zvládne jedno dítě, by pro druhé bylo zničující. Ale jednou stejně přijde den, kdy si budou muset tito obojživelníci vybrat. Co je baví víc, případně v čem jsou úspěšnější. Náš „talent“ se dalšími sporty zabýval jen okrajově. Měl jsem za to, že by si měl od hokejky odpočinout, ale s výjimkou dovolené u moře, kam jsme mu ji vzít zakázali, ji měl v ruce každý den. Jezdil sice na kole, kopal do míče, chodil se mnou běhat, ale nejvíc času trávil s florbalkou či novou gólmanskou hokejkou. Na místo té klubové do pravé ruky jsem mu koupil obyčejnou s rovnou čepelí, aby mohl ruce střídat a přišel na to, co mu víc vyhovuje. Vyrážečku i lapačku jsme si půjčili na prázdniny domů, ale na obrácený gard nešla použít, tak jsme zaimprovizovali a na místo lapačky použili tlustou zimní rukavici. Vyrážečku zastoupil terč na házení míčků polepených suchým zipem. Děda mu svařil bránu, babička ji natřela a já na ní natáhl starou dětskou síťku, kterou ovšem během léta rozstříleli na padrť. Za své vzal i na jaře nově zasetý trávník. Velká vedra v kombinaci s každodenním několika hodinovým pobíháním Majkyho, Dády a několika jejich kamarádů, kteří se u nás pravidelně střídali, mu vyloženě nesvědčil. Já podstatnou část jara a léta strávil o pár metrů dál, v montérkách svíraje kladivo či zednickou lžíci. Naproti domu jsme před dvěma lety začali budovat zděnou pergolu. Postup prací závisel vždy na mém momentálním zdravotním stavu a množství financí. Díky těmto průtahům a Majkyho hokejové vášni v kombinaci s omláceným nábytkem doma, jsem změnil plány a ze stavby pergoly plynule přešel do stavby menší tělocvičny. 44 metrů čtverečních.  

V průběhu jednoho z přátelských hokejových mačů dorazil na návštěvu i kamarád Michal se syny Filipem a Adamem. Zatímco mladší Adam se ihned chopil florbalky a zapojil se do hry, Filip se chopil mobilu a začal zápas natáčet. Jelikož Davidův tým hrál v početní nevýhodě, snažil jsem se ho přesvědčit, aby se zapojil. Odpověděl rozhodným a zamítavým vrtěním hlavou.

„Ty nemáš rád hokej?“ domýšlel jsem si.

„Mám,“ vyváděl mě z omylu, „chodíme na Mountfield.“

„Na co?“ nechápal jsem, co s tím má co dělat specialista pro Vaši zahradu.

„Přece Mountfield Hradec Králové, extraliga,“ poučoval mě žák, který dokončil druhou třídu.

„Jo takhle ... koukat se, ne hrát,“ dovtípil jsem se konečně, „a co máš na hokeji nejradši?“

„Párek v rohlíku,“ odvětil s odzbrojující upřímností.

Michal mě poté odtáhl kousek stranou, „nejhorší je vysvětlit jim co jsou to v hokejové hantýrce bundy,“ sdělil mi šeptem.

„Bundy?“ opět jsem byl zmatenej jak lesní včela.

„Sedíme kousek od kotle a Áďa se mě ptá, proč fanoušci křičí, rozhodčí je bunda.“