Hokejový táta 4 – lži bez sexu zato s videem

Před vchodem postávala učitelka se dvěma policisty. Míša na nich mohl oči nechat. „Vidíš, došlo na má slova, pořád Ti říkám, že rosteš pro kriminál,“ střílím od boku. „Míša, takovej andílek,no to snad ne?“ hájí ho učitelka. 

Hokejový táta 4 – lži bez sexu zato s videem

Konečně volný den, mohl jsem si ráno říct. Ale neřekl, neboť tyhle volné dny jsou za trest. Mám na programu tolik povinností, že už se zase těším do rachoty. Navíc Majky opět přišel uprostřed noci do naší ložnice. Hodil mezi nás polštář, přelezl L., kterou pak po zbytek noci tahal za vlasy a mě uštědřoval rány loktem do obličeje a kopance do žeber či ledvin. Dvakrát jsme ho odvedli zpátky, ale po jeho třetím vpádu už jsme rezignovali a modlili se ať už je ráno.

Rozbitej a otrávenej jsem vezl kluky do města. Dádu jsem vysadil u školy a poté zamířil s Majkym ke školce.Před vchodem postávala učitelka se dvěma policisty. Až později jsem se dozvěděl, že zde vyšetřovali vandalství. Míša na nich, jejich uniformách a hlavně služebních zbraních mohl oči nechat.

„Vidíš, došlo na má slova, pořád Ti říkám, že rosteš pro kriminál,“ střílím od boku, první co mě napadne.To máš za to noční přepadení, pomyslím si v duchu, když v jeho očích odhalím záblesk nejistoty.

Policistům cukají koutky a paní učitelka, která ho zřejmě dost dobře nezná, žasne, „Míša, takovej andílek, no to snad ne?“

Andílka po obědě vezu do Ústí na Logopedii. Tam sebou pořád šije, těká očima, kope do stolu a na židli se kroutí jak had. Dost dobře nechápu, že tohle roztěkané, hyperaktivní dítko se po té, co mu nasadím výstroj, promění v naprosto soustředěného brankáře, který nepustí puk z očí, ani když se hraje na polovině soupeře. Mnohokrát jsem viděl, jak jeho vrstevníci na turnajích postávají znuděně v bráně, očima hledají rodiče, hypnotizují časomíru, či počítají nosníky pod střechou stadionu. Občas si ani nevšimli, že dostali gól.

Po cestě na trénink míjíme dům L. babičky, kde obvykle vyzvedáváme Dádu. Dnes ovšem mladšího brášku na trénink doprovázet nechce. Což Majky neví a tak mě na tuto skutečnost hned upozorní.

„Tati, zastav, zapomněli jsme vzít Dádu.“

Stále mám na něj pifku, za jeho poslední lživou mystifikaci a tak se rozhodnu, že mu dám za vyučenou. „Jakýho Dádu?“

„Našeho Dádu přece, mýho bráchu,“ snaží se mi vysvětlit.

„Co to meleš, Adriane, ty přece žádnýho bráchu nemáš,“ ujišťuji ho.

„Já jsem Míša a mám bráchu,“ trvá si na svém.

„Ne jsi Adrian a tvoje máma Monika čeká miminko, ale bude to sestřička, už se s tím koukej smířit.“

„Já nemám mámu Moniku,“ kroutí nevěřícně hlavou.

„Nemáš horečku?“ natahuju ruku dozadu, abych mu sáhl na čelo.

Adrian, teda vlastně Majky se ale odtáhne, ztichne a horečně přemýšlí.

Jakmile zastavíme na křižovatce na červenou, otočím se na něj, „a takhle to vypadá, když lžeš, Míšo.“

Na tréninku chytá, jakoby stáli v bráně oba dva. On i Adrian. Betony, lapačkou a vyrážečkou vyplní každý prázdný prostor, kdejakou skulinu kam míří vystřelený puk. Oproti původnímu plánu je na další turnaj znovu nominován jako gólman. Nepátrám proč tomu tak je, neboť z toho má evidentní radost. Nejradši by v brankářské výstroji absolvoval všechny tréninky, ale to mu s trenérem důrazně rozmlouváme. Jednou v bráně, dvakrát v poli. Chytání si užiješ do sytosti při zápasech. Tahle předpověď se naplnila, neboť do konce sezóny už do ní nikoho nepustí. Ostatní ztratili zájem. Maximálně si to vyzkoušeli párkrát na tréninku. Majky se díky tomu zlepšoval zápas od zápasu. Vítězství už nebyla tak ojedinělá, přišlo i první čisté konto. A na závěr sezóny ho čeká turnaj v Litomyšli a s ním doposud největší porce zápasů. Na místo obvyklých dvou rovnou pět.

Pokaždé když přijde domů a pověsí si věci na sušák, bere hokejku a v chodbě či v pokojíku mydlí do míčku. My jsme na to zvyklí, ale náš nábytek nikoli. Navrhuji mu proto, že na něj budu házet a on bude chytat v brance postavené ze starých polštářů od gauče. Sesbíráme všechny tenisáky, molitanové i gumové míčky, jakožto i kostky a houbičky na nádobí, které doma najdeme a do zblbnutí je po něm s Dádou házíme. Časem si vyhledám videa, jak trénují hokejový gólmani a Míša se podle nich učí žonglovat, házet a chytat míčky o zeď, střídavě do jedné či druhé ruky. Při házení dělá dřepy, otáčí se kolem vlastní osy nebo balancuje na nestabilní ploše. Též chytá míčky, co mu házím o zem a u toho mi zároveň vrací předchozí chycený do druhé ruky. Koordinace pohybů a postřeh to je oč tu běží. Po všech těch cvičeních musím konstatovat, že chytá lépe pravou rukou, zatímco lapačku drží klasicky v levé.

„Nechytalo by se Ti líp obráceně?“ napadne mě.

Bezradně krčí rameny, „já nevím, můžu to zkusit.“

Ptám se na to trenéra a zjišťuji, že nemůže.

„V opačném gardu chytá tak jeden brankář z deseti, ten tady určitě nemáme.“

„Tak já mu ho koupím,“ navrhuji, „pokud mu to pomůže?“

„To já nedokážu posoudit, jestli bude chytat líp, to si musí říct on, co mu vyhovuje. Vydržte, a pokud bude chtít chytat i příští sezónu, tak mu ten opačný gard koupíme,“ mírní mou aktivitu.

Turnaj v Litomyšli nepřinesl žádné převratné výsledky a kluci většinou tahali za kratší konec provazu, ale přeci jen byl znát jistý pokrok celého týmu. Jedna výhra s čistým kontem, jedna remíza, tři porážky a konečné předposlední místo. Pozitivní bylo, že od Pardubic dostali už jen 10 gólů a Majky se zaskvěl několika „haškovskými“ zákroky na poslední chvíli.   

PP – pokračování příště