Hokejový táta 3 - nejlepší porážka

„Super výkon Míšo, takhle dobrého gólmana jsme ještě neměli," chválil ho. „Trenére, ale dostal sedmnáct gólů,“ připomněl jsem mu. „No právě, běžně jich od Pardubic dostáváme přes třicet,“ ujistil mě, že to není zdvořilostní klišé.  

Hokejový táta 3 - nejlepší porážka

Trenér tím jeho nápadem moc nadšený nebyl.

„Míšo, tebe je na gólmana škoda, vždyť ty seš rychlej, rozenej útočník.“

Poté obrátil svou pozornost na mě, „ale zkusit si to samozřejmě může, všichni si tím poblouzněním prošli. Alespoň pak vidí, jak to má brankář těžký a vracejí se do obrany.“

„Já jsem mu říkal to samé,“ přidal jsem se k trenérovi, „do branky může jít ten, kdo moc bruslit neumí.“

„Tak to zase ne,“ opravil můj laický názor, „naopak se říká, že gólmani by měli být Ti nejlepší bruslaři.“

Moc se mi to nezdálo, ale přít jsem se nechtěl, vzhledem k tomu, že hokeji rozumím jak koza petrželi.

Co jsem tak vypozoroval, tak hodně kluků pokračovalo v rodinné tradici. Hokej hrál brácha, táta nebo děda. A většina zdejších trenérů trénovala ročníky, kde hráli jejich potomci a následovníci. My jsme patřili k té menšině rodičů, co byla hokejem nepolíbená.

Sotva jsem se Majkyho naučil strojit do hráčské výstroje, musel jsem si znovu rozšířit vzdělání. Na místo chrániče ramen a loktů, objemnější vesta, která z vychrtlého dítka rázem udělá korbu, a lehké holenní chrániče jsme nahradili těžkými betony. Abych mu je navlékl a zavázal, musel si v úzké uličce šatny lehnout břichem na zem. V té změti rodičů a dětí, které se ještě nezvládnou obléci sami, ležel vzepřený na loktech, prsty schované pod tělem, aby mu je kamarádi nepřišlápli nohou či čepelí brusle. Já mezitím zápasil s řemínky, suchými zipy a plastovými sponami. V té výstroji se pak Majky po ledě valil jak obrněný tank a nejednou se z čela skupinky propadl do jejího prostředku. A po tréninku byl ještě víc zpocený než obvykle. Přidal ještě dva v plné polní a jel na další turnaj. Poprvé jako gólman. Já si tím, zda bude doopravdy chytat obě utkání, nebyl moc jistý, tak jsem mu raději zabalil i hráčskou výstroj. Což se ukázalo prozřetelné, neboť jeden hráč soupeře si doma zapomněl rukavice, tak mu je Majky půjčil. Zbytek výstroje neměl možnost použít, jelikož se v bráně osvědčil.

První zápas v Poličce kluci vyhráli. Obzvláště maminky (tatínkové byli v neúměrné početní menšině) z toho měli neskrývanou radost.

„Já si ani nepamatuji, kdy vyhráli naposled,“ podělila se se mnou jedna z nich o překvapivou informaci.

„Konečně máme brankáře, který něco chytí, toho si necháme,“ připojila se druhá.

„No já nevím, jestli bude chtít chytat i příště,“ mírnil jsem jejich nadšení.

Míša chtěl, neboť se na jeho hlavu snesla vlna chvály, což pro něj byla vítaná změna. Po rozcvičce před tímto zápasem jsem ho totiž odchytl a "zkritizoval" u dveří šatny.

„Vždyť ty seš úplně tuhej, když jste se měli ohnout do předklonu, měl jsi prsty půl metru nad zemí,“ upozornil jsem ho. Abych svým slovům dodal patřičnou váhu, předvedl jsem mu jak se dotknout dlaněmi země. Za mlada jsem si běžně, v rámci protažení dával nohu za krk.

„Pojď, jdeme na chodbu,“ vyzval jsem ho.

„Proč?“ nechápal.

„Protahovat se, znovu a lépe,“ apeloval jsem na něj, „brankář musí bejt jak z gumy.“

Stal se z toho náš společný rituál. Zprvu samozřejmě z jeho strany nenáviděný, později když viděl výsledky, akceptovaný. Druhou částí našeho rituálu bylo, že jsem ho před každým zápasem poplácal po helmě, pohlédli jsme si skrz mřížku do očí a já mu tiše řekl, „chytej jak Míša Kaštánek.“

Ve druhém zápase nastoupili naši proti Pardubicím a tam ještě víc vyniklo, že jejich styl hry zatím postrádá jakoukoli strategii. Stejně jako proti Poličce to byl hurá hokej, kde je puk, tam jsou všichni. Ale Pardubice hráli jinak. Víc organizovaně, za pukem jel jen jeden hráč, nahrávali si, vytvářeli šance. Když Majky chytil střelu, poslal puk za bránu, jeho spoluhráč s ním vyrazil zpět před vlastní bránu nebo v horším případě nahrál přímo soupeři na hokejku.

Marně na ně trenér křičel za střídačky, „ne před bránu, vyvez ten kotouč, nahrajte si.“Neměli dost zkušeností a trenérovi pokyny nedokázali přebrat, vstřebat a realizovat. Pardubičtí hráči byli skoro všichni o hlavu větší a o dvě výkonnostní třídy jinde.

„Čím je krmí?“ podivoval jsem se nahlas, když největší a nejšikovnější z nich objel všechny naše hráče a zavěsil puk pod břevno. Na tak vysoké a prudké rány nebyl Majky zvyklý. U nás dokázal puk zvednout pouze trenérův syn, který jako jediný dokázal se soupeřem držet krok. Ve svém snažení zůstával osamocen, takže i když dal pár gólů, debaklu nezabránil.

Nutno podotknout, že táta na něj byl přísnější než na ostatní, „nesóluj a nahraj!“

Když tak učinil, kamarád z týmu většinou promáchl či bránu netrefil. Svým způsobem jsem rozuměl jemu i jeho otci. Hokej je holt kolektivní hra. Že jsme prohráli, mi až tak nevadilo, spíš jsem měl obavy, jaké to zanechá psychické následky na Majkym.

Když jsem vešel do šatny, zářil jako sluníčko. Trenér byl jako vyměněný, samý úsměv a Majkyho poplácával po rameni, „super výkon Míšo, takhle dobrého gólmana jsme ještě neměli.“

Tomu říkám psychologický tah, pomyslel jsem si.

Majky se během svlékaní zajímal hlavně o to, jestli bude moc chytat i příště.

„Tebe to bavilo?“ žasl jsem.

„Jasně,“ evidentně nechápal, proč se tak blbě ptám.

Když jsem šel trenérovi vrátit dres a stulpny měl jsem v úmyslu se ho zeptat, jak hodnotí jeho výkon, ale předešel mě, „Míša super, překvapil mě.“

„Trenére, dostal sedmnáct gólů,“ připomněl jsem mu.

„No právě, běžně jich od Pardubic dostáváme přes třicet,“ ujistil mě, že to není zdvořilostní klišé.

„On by chtěl chytal i příště, pokud by to šlo?“ tlumočil jsem synovo přání.

„Příště chce chytat Matěj,“ nepotěšil posla, „ale pokud bude mít zájem, na nějakém dalším turnaji mu dáme zase šanci.“

Majkyho ta zpráva nepotěšila, ale ujistil jsem ho, že není všem dnům konec.

P.P. - pokračování příště.

Na své 22 kilové tělíčko navlékl výstroj a rázem měl 29 kilo.

Majky