Hokejový táta 2 - na počátku bylo YouTube.

Nebýt Majkyho tak ani nevím, že jeden z nejlepších gólmanů hokejové historie je jistý Míša Kaštánek.

V pátek večer koukáme do mailu na Majkyho rozpis tréninků a horečně přemýšlíme, jak ho sladit s Dádovou hudební naukou, kytarou a skautem. A to už po výměně učitelky, zanechal divadla. Obzvlášť nezapomenutelná byla jeho role prostřední hlavy tříhlavého draka. Od pondělí až do pátku máme nabitý program. Přesuny do školky a do školy a po vyučování z kroužku na kroužek, z nichž některé se samozřejmě kryjí. Zdá se mi, že už toho mají moc, ale L. mě ujišťuje, že se to vytříbí, což je obvykle moje replika. To já chodil jenom na fotbal a ještě sám. Pionýra mi rodiče prozřetelně zakázali.

„Lepší než kdyby seděli doma u počítače,“ namítne.

„Mohli by z nich být hackeři,“ obhajuji je, neboť už teď ovládají počítač líp než já.

„A musíme občas taky chodit do práce,“ přisadím si v zápětí neboť L. dělá do půl čtvrté a já v nepřetržitém provozu.

„Přehodím si pacienty a přinejhorším pomůže babička,“ ujišťuje mě.

A moje máma skutečně kmitá. Co by neudělala pro svého nejulhanějšího vnuka. Majky je rebel a bohužel lže, jak když tiskne a je tak přesvědčivý, že mám kolikrát pocit, že těm svým lžím opravdu věří. I když ho chytne přímo při činu, je schopen ji do očí bez uzardění tvrdit, že on to nebyl.

Tréninky má třikrát týdně vždy v jinou dobu. Já mám po patnácti letech nepravidelných nočních směn tak rozházený biorytmus, že obvykle ani nevím co je za den. Takže ho zpočátku vodím buď brzo, nebo pozdě. Málokdy na čas. Když jdu s Dádou na kytaru, do pěti minut usnu na židli a jeho brnkání není přes mé chrápání slyšet. Na zimním stadionu se moc spát nedá. Jednak je tu zima, jednak tu řvou děti. Trénink trvá hodinu, ale započítám-li i cestu a převlékání zabere skoro dvě. A to jsou tu tatínkové, co mají v oddíle dvě nebo dokonce tři ratolesti různého věku, takže na stadionu stráví denně třeba pět hodin.

Majky již od začátku překvapoval rychlostí a hbitostí. V porovnání s vrstevníky je menší a drobnější, ale při dovednostních soutěžích pravidelně končil mezi prvními třemi. Porážel i kluky, co už nějaký ten pátek trénovali. Měl slabší starty, ale v půli trasy se většinou ocitl na čele. I za pukem se hnal jak zběsilý.

Zato kamarád Jarda, když pozoroval svého syna, propadal mírné skepsi.

„Podívej se na něj,“ na oko se vztekal.

„Vždyť bruslí krásně,“ hájil jsem ho.

„No to jo, bruslí perfektně, ale hokejku má na parádu a na místo aby koukal po puku, tak jezdí obluzovat holčičky do hokejové školičky.“

Má to těžké, chlap jak hora, judista a horolezec, starší syn hraje divadlo, vyhrává recitační soutěže, brnká na kytaru a mladší krasobruslí.

„Vidíš ho zase, někdo by ho měl srovnat,“ rozčílil se, když viděl, že největší z kluků, který se na bruslích sotva udržel, opět zezadu hokejkou sejmul malého opovážlivce, který mu vzal puk. Jeho tatínka jsem nikdy neviděl, zato maminka seděla kousek od nás a nezdálo se, že by měla v úmyslu synátorovi domluvit. A ani trenér nevidí všechno, takže mu to dlouho procházelo.

Po tréninku byl Jardův Jindra jak ze žurnálů, zato z Majkyho stříkal pot na všechny strany.

„Schválně si sáhni,“ zvolal a ukázal na jeho hlavu. Když jsem tak učinil, dodal na vysvětlenou, „on je úplně suchej, ani krůpěj potu.“

„Fyzicky je na tom tak dobře, že se ani nezapotí,“ mrkl jsem spiklenecky na Jindru, který to měl zjevně na salámu. Hlavně, že holčičky z něj byly paf.

Majkyho hokejová cesta málem předčasně skončila před Vánoci, když babičce po cestě na stadión tvrdil, že ho bolí bříško, proto dnes nechce hrát. Vzhledem k jeho pověsti notorického lháře a mystifikátora mu to nebaštila. Majky si své odbruslil a pak před stadionem hodil šavli. Na další tréninky pak jít nechtěl a zdálo se, že má jakýsi blok. Přes Vánoce se mu to naštěstí rozleželo v hlavě a na zimák se vrátil. Odměnou mu byla nominace na jeho první turnaj 11. 2. v Chrudimi. Jeho a ještě dva nováčky zařadil trenér do týmu ke zkušenějším klukům. Dva měsíce před sedmými narozeninami si tak odbyl svůj křest ohněm.

Večer před zápasem hledal motivaci na YouTube. Pustil si Nagano. Mně se v noci ozvala stará známá porucha prokrvení mozku a tak musela neplánovaně vyrazit coby doprovod L. Když jsem se ji po návratu ptal, jak to dopadlo, nebyla mi schopna odpovědět. Chrudim a Pardubice nám sázeli jeden gól za druhým. Hlavně ty od hráčů ze San Piega (viz Vypsaná Fixa) se prý dali počítat na desítky. Náš gólman stál v bráně poprvé a na puk si sáhl jen když ho lovil ze sítě. Kluci se střídali a každý turnaj chytal jiný dobrovolník. Všichni si to chtěli vyzkoušet, ale nikdo se už podruhé do brány nevrátil. Ani drtivé porážky jim naštěstí nevzali chuť hrát dál. Majky byl přímo nadšený i z toho jednoho jediného gólu z nájezdu. Fyzicky stíhal perfektně, jen mu chyběli zkušenosti. Naši hráli takový ten hurá hokej, kde je puk tam jsou všichni.

Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že se za 11 měsíců do Chrudimi vrátí a tu porážku (a mnohé předešlé i následující) Pardubicím oplatí, pomyslel bych si nejspíš, že dostal pukem do kebule.

Večer si na místo Nagana pustil dokument o Dominiku Haškovi Zrozen k chytání. A když pak slyšel, že do deseti let se jmenoval Kaštánek a doma mu všichni říkali (a nejbližší ho tak oslovují dodnes) Míšo, bylo rozhodnuto. Otočil se na mě a říká, „táto, já budu gólman.“