Když jsem se vrátil na tribunu, ostatní zajímalo, co jsem mu řekl. „Umlátil jsem ho argumenty.“ Jen pár sekund poté, co začala další třetina, proti nám pískl další nájezd. „To bylo za co?“ nechápali. „To bylo za pana Snítilého."
Hokejový táta 15 – a panáček v pruhovaném pyžamu s píšťalkou.
Radost z výhry nad Pardubicemi byla rychle zapomenuta, neboť druhý den Majky nastoupil za 2009 proti Hlinsku. Na zápas ho bral autem děda s babičkou, protože já už jsem nedostal v rachotě dovolenou. Naši vyhráli 6:2 a Majky neinkasoval. Odchytal totiž jen 15 minut a do třetí třetiny kvůli opětovným bolestem hlavy a břicha nenastoupil. Takže jsem ho hned v pondělí omluvil z dalších tréninků a vzal na prohlídku k doktorce. Ta neodhalila žádnou zdravotní indispozici, jen nám doporučila užívat probiotika a návrat do tréninkového procesu neuspěchat.
Po čtrnáctidenní pauze jsme se zkusili na zimák vrátit, ale ne všechny tréninky, na které vyrazil, taky absolvoval. Občas jsme kolem něj museli našlapovat jak v minovém poli. S trenéry jsem se domluvil, že na něj ty kluky o čtyři roky starší už pouštět nebudou. Další pozvánku na zápas za 2009 už jsme nedostali, takže jsem ho ani nemusel omlouvat. Na jednu stranu to bylo snazší, na druhou mě mrzelo, jak rychle ho odepsali. Na turnajích dál chytal za 2011 i 10 a v žádném ze zápasů nepředvedl špatný výkon. Jen tam chyběla ta radost a jiskra. A občas při střele s větší razancí bylo vidět, že se maličko krčí. Což nikdy předtím nedělal.
Přiznám se bez mučení, že Majkyho psychická nepohoda se přenesla i na mě. A tak jsem porušil jednu ze zásad, které jsem si na začátku jeho hokejové pouti dal. Nikdy nebudu slovně útočit na rozhodčí. Což se stalo hned na tom prvním zápase, který následoval po kolapsu v Chocni. Naši hráli v Pardubicích s Chrudimí a v zápalu boje faulovali. Proti verdiktu rozhodčího nešlo říct ani popel. Zákrok posoudil správně, ale to jak byl proveden nájezd, bylo do nebe volající. Obvykle po písknutí faulu určí rozhodčí exekutora, položí puk na led, vyzve hráče a posléze gólmana ať se připraví a po písknutí následuje samotný nájezd. Tentokrát ale jel Majkyho upozornit až těsně před branku, přičemž mu zakrýval výhled a k hráči Chrudimi byl otočený zády. Ten se mezitím rozjel a v momentě, kdy byl tak tři metry od brány, rozhodčí, který stále koukal na Majkyho, písknul a odjel stranou. Nevěřil jsem vlastním očím. Za ten rok, co mladej hokej hraje, jsem viděl desítky nájezdů, ale žádný jako tento. Nepřipravený Majky samozřejmě inkasoval a rozhodčí branku, nehledě na nesouhlasné výkřiky, které zazněly, už když se hráč Chrudimi rozjížděl, nepochopitelně uznal. Bylo to bohužel těsně před konce třetiny a tak jsem nestačil vychladnout a stále ještě belhajíc po zranění kolena jsem za rozhodčím vyrazil na střídačku.
„Hlavně nebuď sprostej,“ opakoval jsem si pořád dokola polohlasně.
„Můžu se vás na něco zeptat?“ spustil jsem bez pozdravu, „víte Vy vůbec, jak se má provádět trestné střílení?“
„Samozřejmě, co se vám na něm nezdálo?“ cítil se dotčen muž v prouhovaném pyžamu.
„Stál jste před brankářem zády k hráči, a když jste písknul, tak ten už byl s pukem tři metry od brány.“
„Ten hráč se rozjel až poté, co jsem písknul.“
„Jak to můžete vědět, když jste k němu byl celou dobu otočený zády,“ zopakoval jsem mu výtku.
„No, tak možná se rozjel dřív,“ připustil „ale puku se rozhodně nedotknul.“
„A ten puk se dostal před branku jak?“ zvýšil jsem hlas.
Na tento dotaz mi už odpovědět nedokázal.
S odstupem času uznávám, že jsem se nechal unést. I přesto, že ten gól neměl na výsledek zápasu žádný vliv, domnívám se, že jsem udělal správnou věc. Šlo o princip. Při dalším zápase se rozhodčí přesunul na sousední hřiště, aniž tušil, že k 2010 zamíří i Majky. Další trestná střílení už pískal předpisově a bedlivě sledoval útočníky a neclonil před bránou.
Když jsem se vrátil na tribunu, ostatní rodiče zajímalo, co jsem mu řekl.
„Umlátil jsem ho argumenty, ale bez vulgarismů, promluvili jsme si jako gentlemani.“
Jen pár sekund poté, co začala další třetina, mi došlo, že můj protějšek v debatě je jiného názoru. Aniž by došlo k nějakému kontaktu hráčů, pískl proti nám další nájezd.
„To bylo za co?“ nechápal jeden z tatínků.
„To bylo tady za pana Snítilého,“ odtušila jedna z maminek.
I v tomhle období temna ale docházelo k nepochopitelným, vtipným nebo kuriózním zážitkům. Třeba hned v tom následujícím zápase za 2010 proti Skutči. Kluci protivníka jasně přehrávali a brzy měli několikagólový náskok, což jednoho z nich vedlo k tomu, aby předváděl exhibiční pojetí hry. S pukem ale několikrát sóloval tak dlouho (i před naší bránou) až ho ztratil a následně hráče, který mu ho sebral, fauloval.
Památný gól na konečných 22:5 padl pět sekund před koncem, kdy obě střídačky koukaly na časomíru a nahlas odečítaly poslední sekundy do konce zápasu. Koukal a počítal i gólman Skutče a tak si ani nevšiml, že mu pod nohama projel puk vystřelený přes celé hřiště.
O 14 dní později nás doma mlela Polička a vypadalo to, že Majky je jediný, komu to vadí. Mohl se v brance přetrhnout, ale nikdo ze spoluhráčů puky, které vyrazil, od branky neodpálil. Ono ne všechny střely se dají chytit do lapačky, obzvlášť když na Vás jedou ve dvou.
„To vypadá jako by tam byl Míša sám,“ otočily se na mě soucitně dvě maminky, co seděly přede mnou.
Na jednu stranu jsem byl rád, že nejsem sám, kdo má ten pocit, na druhou bych byl radši, kdyby jejich ratolesti měli stejný drive a chuť bojovat i za nepříznivého stavu. Navíc ta poznámka byla dokonale prorocká, protože jen pár minut poté, při signalizaci dalšího střídání, odjeli naši tři hráči z kluziště a žádní na něj nevjeli. Všichni byli soustředěni v hloučku kolem trenéra a asistenta a poslouchali jejich rady, zatímco Majky sám vzdoroval třem soupeřům, kteří si nahrávali před naší brankou. Že tady něco a někdo nehraje, zjistili, až když padl gól.
Něco takového jsem viděl prvně a mylně jsem se domníval, že i naposled. O pár týdnů později se to samé stalo i našemu soupeři. Jen ta reakce byla odlišná. Ti naši kluci se zastavili a čekali, co bude.
