Hokejový táta 13 – dno je dobrý na to, aby sis ho prohlídl

Hokejový táta 13 – dno je dobrý na to, aby sis ho prohlídl

Pokud doposud šlo všechno v Majkyho sportovním rozvoji překvapivě rychle a celkem vzato i snadno, tak po Novém roce nastal zádrhel. Zádrhel, který málem jeho hokejové tažení předčasně ukončil. A jak už to tak bývá, šlo o na první pohled banální záležitost. Opět trénoval coby brankář s kluky o rok až čtyři staršími, když trenér právě té nejstarší skupině řekl, ať na něj jezdí nájezdy. Většinou času trénovali na druhé půlce hřiště a tak s nimi moc do styku nepřišel, ale tentokrát je na něj poslal záměrně. Čekala ho oficiální premiéra v ostrém zápase za 2009 a tak chtěl zjistit, nakolik je připraven. Navíc Majky s tím jeho nápadem nadšeně souhlasil. Věřil si.

„Jezděte tady na gólmánka nájezdy,“ přikázal jim.

Koukali na něj dost nevěřícně, jako jestli si z nich dělá prdel.

„Já to myslím vážně,“ ujistil je, „akorát chci vidět střely po ledě, ne že mu to budete zvedat!“

Když zlikvidoval první lehčí střely, kluci samo sebou přitlačili a do hokejky se opírali víc a víc. Pokud to někdo z nich v zápalu boje přece jen zvednul, dostal od trenéra pořádnej céres.  

Já na tribuně zpola žasl, zpola trnul strachy a dumal jsem, zda by chytil i jejich střely pod víko. Trenér mě později ujistil, že možná chytil, ale že to nehodlá zkoušet a riskovat jeho zranění.Naproti tomu trenérovi gólmanů už se nelíbilo ani to, že chytá zápasy proti dva roky starším klukům. Upřednostňoval postupný rozvoj.

Já jsem jako mládě taky na kole jezdil s mnohem staršími. Ale nedělal jsem cyklistiku závodně a ze své svobodné vůle. V dešti, zimě, větru a v kopcích se rodí ti největší šampióni, říkal můj otec. Mně déšť, zima, vítr a kopce přinesly zánět kloubů a omrzliny. O funkčním oblečení jsme si tenkrát mohli nechat jen zdát. 

Takže u Majkyho jsem šel cestou opačného extrému a většinu rozhodnutí jsem nechával na něm. Což, jak se časem ukázalo, též není správná cesta. Pokud už jsme s nějakým jeho rozhodnutím nesouhlasili, volili jsme formu diskuze. Třeba v případě té vysněné gólmanské helmy. Váhový rozdíl oproti hráčské byl nezanedbatelný a nápor na krční páteř neúměrně vyšší. Takže jako jeden z mála chytal v té lehčí hráčské. Navíc větší mřížka znamená lepší periferní vidění. Ostatně to samé slyšel i na besedě od Dominika Haška, což byl hodně pádný argument.

O týden později na čtvrtečním tréninku ho opět poslali chytat nájezdy. Tentokrát náš trenér chyběl a tak nikdo ty jedenácti, dvanáctileté kluky neusměrnil a Majky dvě rány vyrážel hlavou. Před střelou zásadně neuhýbal. Po tréninku se všechno ještě zdálo být v pořádku, ale ze sprch do šatny už se vrátil s brekem. Druhý trenér původně myslel, že ho někdo z těch starších praštil, ale to Majky popřel.

„Bolí mě hlava,“ opakoval pořád dokola a po tváři se mu koulely slzy jak hrachy.

Přitom on moc nebrečel ani jako malé dítě. Byl to tak trochu blázen, kaskadér a rebel. Coby oběti spekulantů s pozemky a poloviční bezdomovci jsme tenkrát bydleli v rozestavěném, nezkolaudovaném domě a on byl jak neřízená střela. Neustále v pohybu. Ještě neuměl ani pořádně mluvit a už se mu několikrát podařilo zdrhnout z domu. Jednou ho chytli dělníci z továrny, kteří na dvoře o pauze kouřili. Na plastové motorce přejel most přes řeku a chystal se zdolat i hlavní silnici. Jindy ho L. našla, jak v ponožkách a v tričku venku odhazuje sníh před vjezdem do garáže. Chtěl mi ušetřit práci. Neuronil ani slzu, když vylezl na dvou a půl metru vysokou hromadu palet a vzápětí z ní spadl. Co si pamatuji tak brečel výjimečně.  Třeba když si šlápl na hřebík v prkně a s tím prknem jako se sněžnicí šel domů. Než jsme to zjistili, Dáda mu duchapřítomně prkno přišlápl a zkrvavenou nohu nadzvedl.

Takže jsem jeho pláč nebral na lehkou váhu. Chvíli jsem i zvažoval, zda ho nemám odvézt do Ústí na pohotovost, ale nenašel jsem mu na hlavě žádnou bouli ani modřinu, tak jsme zamířili k domovu. Tam se, stále ještě plačíc, schoulil mámě do náručí a do večera ho bolest hlavy přešla. Jenže ráno byla zpátky. A za 48 hodin měl chytat zápas. Horečně jsem přemýšlel, zda nemám zavolat trenérovi, ale pak jsem to zavrhl. Rozhodl jsem se, že počkám. Majkyho jsme odvedli s brekem do školy a během dne už si na bolest hlavy ani nevzpomněl. V neděli byl sice zpočátku trochu nesvůj, ale pak předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů. Naši Hlinsko porazili 7 : 3 a on si několikrát vysloužil potlesk tribun za ty své „rybičky“ a akrobatické zákroky. Ve své půlce sice dostal o gól víc než Filip, ale jednou šlo o nechytatelnou pecku, když na něj jel sám útočník a v tom druhém případě o dorážku po chybě obránce. Puk, který Majky vyrazil před sebe, obránce neuklidil, ale „přenechal“ soupeři. Celé odpoledne po zápase ještě trénoval sám v tělocvičně a navečer vyrazil s bráchou a sousedem na utkání našich Kohoutů do Moravské Třebové. A ráno ho nebolela hlava, ale břicho. Dádu i souseda Tomáše taktéž, takže jsme si dali tři párky a tři rohlíky dohromady a vyšlo nám, že na vině je nejspíš pochybná rychlokrmě, co na stadionu pozřeli. Až do dalšího víkendu byl klid. V sobotu nejprve nastoupil za 2011 proti Chrudimi, která jedenáctky před Vánoci, kdy chytal za desítky, potupně vyprášila 2 : 19. I tentokrát naši dali 2 góly, ale Majky jich za svá záda pustil o čtrnáct míň, než jeho starší brankářský kolega, plus vychytal dva nájezdy a předvedl spektakulární několikametrovou rybičku. Při jednom ze soubojů mu protihráč vyrazil hokejku a ještě ji bruslí odkopl od brány a tak Majky chytal bez ní. V momentě kdy to vypadalo, že se hra přenese na půlku soupeře, pro ni vyrazil, ale soupeř náš útok zastavil a vypálil na prázdnou bránu. Majky nechal hůl holí, rozjel se, skočil a doklouzal před bránu akorát včas, aby puk zachytil. Jeden z těch pěti gólů dostal od spoluhráče po hrubé chybě rozhodčího. Jeho výroky v tomto zápase byly vůbec do očí bijící. Dva naprosto totožné zákroky za brankou, které následovaly v rozmezí pár minut, posoudil pokaždé jinak. A vždy v náš neprospěch. Ale nutno podotknout, že bychom prohráli, i kdyby pískal rovinu.

Radost z toho, jak skvěle zachytal, mě přešla v momentě, kdy jsem po poradě přišel do šatny. Opět brečel, že ho bolí břicho a hlava. A takhle to šlo v následujících týdnech pořád dokola. Nahoru dolů, jak na horské dráze. Jeho ujišťování, že chytat chce, ostře kontrastovalo se zrušenými tréninky na poslední chvíli. Párkrát se i stalo, že se v šatně oblékl do výstroje a pak ji sundal, aniž by vkročil na led. A o pár dní později se už na ledě proháněl jako by se nechumelilo. Tenkrát nechybělo mnoho a z hokeje jsme ho odhlásili. Nechtěl skončit a trvalo poměrně dlouho, než se mi přiznal, že se bojí, že zase dostane pukem do hlavy od těch starších kluků.

Zpětně jsem si vyčítal, že jsem měl do průběhu tréninku zasáhnout, upozornit trenéry. Jenže jsem neudělal nic, nechtěl jsem ho před ostatními shazovat. Já sám mám za sebou spousty úrazů, takže jsem na tyhle rány osudu celkem zvyklý. Ale na to, že je život uštědří i Vašemu dítěti Vás nepřipraví nikdo.