Už od prvních minut to jiskřilo nejen na kluzišti, kde došlo i na pěsti, ale také v hledišti mezi rodiči. Já se do těchto sporů zásadně nepouštím a tak jsem byl rád, že staří i mladí nakonec zakopali válečnou hokejku.
Hokejový táta 12 – remíza znamená prohru.
Na vánoční turnaj do Skutče nám nakonec vzal Majkyho trenér, jehož syn Štěpa byl druhým benjamínkem z 2011. Zatímco většina družstev dorazila v povolené sestavě devět hráčů a jeden či dva gólmani, naše výprava sedmi statečných (6+1) byla početně nejslabší. Osm družstev bylo rozděleno do dvou skupin, v kterých hrál každý s každým 2 x 12 minut. Vítěz skupiny se poté střetl s druhým v pořadí v protější skupině o postup do finále. Vyřazovací boje už se hráli 2 x 15 minut. Oproti standardním zápasům, na které byli kluci zvyklý, se tady po gólu nevhazovalo buly, ale rozehrávalo se ihned od branky. Hra se tím výrazně zrychlila, ale zvláště ze začátku docházelo ke komickým situacím, kdy se autor gólů radoval se svými spoluhráči a mezitím na bránu uháněli nikým nebráněni soupeři.
V prvním zápase si naši bez větších problémů poradili s domácí Skutčí 8:2 a Majky si připsal první vychytaný nájezd. O pauze mezi zápasy pak kluci lítali jak zběsilý po celém stadiónu. Já se stále pohyboval s pomocí fofr klacků a ke každému nasazování a sundávaní bruslí a betonu jsem se musel svézt na zem. A pak se s pomocí francouzské hole zase postavit. A protože jsem všechny úkony prováděl o poznání pomaleji, před jedním zápasem jsem se zdržel na záchodě a Láďa mě omylem zamknul v šatně. Tedy alespoň tvrdil, že šlo o nešťastnou náhodu. Přesto jsem si ho pak dobíral, „to je jak za komančů, kdy postižený zavíraly před zraky veřejnosti.“
Druhý zápas proti Čáslavi II. si naši zbytečně zkomplikovali třemi fauly a následnými trestnými nájezdy. Za ten rok co s Majkym po turnajích jezdím, jsem vysledoval, že si dokážu užít jen ty zápasy, kdy buď o hodně vedou nebo naopak prohrávají. Při těch vyrovnaných mačích mám vždy vpravdě infarktové stavy. Takže při těsném vítězství 7 : 6 dostávala má hercna pěkně zabrat.
O pauze když byli kluci na obědě, mi trenér 2011 (který je zároveň spolu trenérem 2009) sdělil, že by Majkyho rád nasadil i na ostrý zápas, když se v tom přátelském osvědčil. (Krom toho, že testoval ty mladší, občas „dědil“ i ty starší, kteří by si jinak nezahráli).
Než jsem stačil zareagovat, předběhl mě jeden z tatíků, „no ty si se snad zbláznil, máš tam velkýho Filipa a chceš tam postavit tohle děcko!“
„A co když onemocní,“ vystartoval se stejnou vervou trenér, „potřebuju si vychovat spolehlivou dvojku ... a vůbec trénuju já nebo ty?
Já i všichni ostatní jsme na tu slovní přestřelku mlčky, nevěřícně zírali. Nezbývalo než doufat, že mladý pochybovače přesvědčí. Já na rozdíl od ostatních nebyl hokejista, s trenéry jsem si netykal a nechodil s nimi na pivo, takže jsem si byl jistej, že se prosazuje čistě díky své výkonnosti.
S řízkem v žaludku naši překvapivě snadno vyprovodili Litomyšl 12 : 1 a už se mohli vyhlížet, jaký jim připadne soupeř z protější skupiny. Vyhlíželi už ho už ovšem povětšinou vsedě, protože zjistili, že arzenál jejich sil není nevyčerpatelný. Celé dopoledne lítali jak na ledě, tak mezi zápasy a teď i přes hladké vítězství bylo znát, že už jim pomalu dochází šťáva. Starší Štěpán už si ani nerozvazoval brusle a výstroj a pauzu trávil vleže na lavici.
V boji o finále vyfasovali Čáslav I. Z výsledku 5 : 2 lze usuzovat, že to byla další celkem jednoznačná záležitost, ale realita byla taková, že šlo o vyrovnanou a hlavně vyhrocenu bitvu. Už od prvních minut to jiskřilo nejen na kluzišti, kde došlo i na pěsti, ale také v hledišti mezi rodiči. Já se do těchto sporů zásadně nepouštím a tak jsem byl rád, že staří i mladí nakonec zakopali válečnou hokejku. Z družstva Čáslavi mě zaujal hlavně gólman, který měl pár pěkných zákroků.
„Jeden beton humpoleckého gólmana je jak dva Míšovi,“ poznamenal jeho trenér z tribuny. Postřeh to byl víc než přesný. Byl to souboj největšího a nejmenšího gólmana a hlavně devíti hráčů proti šesti. Jejich tři trojky proti našim dvěma začali lépe a hlavně důrazněji a brzy 2 : 0 vedli. Kluci naštěstí nesložili zbraně a nepříznivý stav utkání otočili. Majky už inkasoval pouze jednou, zatímco oni postupně nasázeli 7 gólů.
Čtyř gólový náskok to už by mohli udržet, přemítal jsem v duchu. Majky s nimi odehrál 9 zápasů a zatím neprohráli. Tak teď není vhodná chvíle na to s tím začínat. Jenže humpoleckým byla naše série ukradená a v závěru předvedli stejný obrat jako mi v první půli. Kluci už z unavených svalů ždímali poslední zbytky sil a nestačili se vracet k vlastní bráně. Vyražená střela, dorážka, gól, nervozita, zbytečná chyba a další. Než jsme se nadáli, bylo srovnáno. I tak ještě vykřesali jiskřičku naděje, ale i na osmý gól našel soupeř odpověď a minutu a půl před koncem srovnal.
O vítězi museli rozhodnout nájezdy. Naši ani jeden ze tří neproměnili, zatímco Majky jednou inkasoval a tak na ně „zbylo“ druhé místo. Bezprostředně po zápase sice některým z nich ukápla i slza zklamání, ale při vyhlašování výsledků už byli samý úsměv a legrácka.
Když jsem si později prohlížel fotografie z turnaje, zjistil jsem, že v řadě vedle našich kluků stáli Majkyho budoucí spoluhráči. Na tomto turnaji hráli v protější skupině, a jelikož se jim nedařilo, tak jsme se s nimi na ledě nestřetli, ale už za tři měsíce i s Majkym, coby hostující brankářem, vybojovali na větším dvoudenním turnaji místo na stupních vítězů.
