Hokejový táta 11 – ortéza a fofr klacky od Ježíška.

Před štědrovečerní večeří si Majky prosadil, že pronese přípitek. Souhlasili jsme a obřadně pozvedli skleničky s colou a vínem. „A co bys nám chtěl popřát?“ „Tak ať  je příští rok mamka zdravá ... a taťka ještě živej.“

Hokejový táta 11 – ortéza a fofr klacky od Ježíška.

Majkyho výkony v posledních týdnech a měsících mu krom dalšího přáteláku s 2010 v Litomyšli, přinesli i pozvánku na „výběrový“ vánoční turnaj do Skutče. Rovněž se staršími spoluhráči. Výběrový byl v tom smyslu, že byl mimo kalendář svazových akcí a tudíž si trenér vybral jen ty hráče, kteří to měli takříkajíc za odměnu. Na startovné jsme se skládali a dopravu si zajišťoval každý sám. Tak úplně jsem se s tímhle systémem neztotožňoval, ale na druhou stranu bylo třeba říct, že někteří kluci tomu vážně dávali víc než jiní.  

Náš mladej dřel a dostával příležitosti, takže jsem si těžko mohl stěžovat. Zároveň jsem si však nedělal iluze. Pokud přijde někdo lepší, ocitne se mezi těmi bez odměny i on.

Svého „poprvé“ se před koncem roku dočkal i Dáda. Byť šlo o improvizaci na poslední chvíli. Šéftrenér uznal, že už bruslí celkem obstojně a tak jsem ho po hráčském tréninku rychle oblékl do vypůjčené gólmanské výstroje a pokračoval společně s Majkym se staršími. Jelikož to byla výstroj 2011 všechno, včetně betonů mu bylo malé. Bohužel ta v odpovídající velikosti byla zavřená ve skladu a správce mi ji bez souhlasu trenéra gólmanů půjčit nemohl. Bruslení v brankářské výstroji je samozřejmě mnohem těžší a tak se po ledě a v bráně pohyboval s neúměrně menší elegancí než mladší bratr. Ale když došlo na dva krátké zápasy na půlku hřiště, inkasoval pouze jednou, zatímco Majky dvakrát. Jeho technika byla ovšem otřesná, lapačku v nepadnoucí vestě nedokázal pořádně zvednout a hokejku (která byla Majkymu velká) měl 5 cm nad ledem. Ale měl překvapivě rychlé nohy, když došlo na střely k tyči. Šéftrenér ho sice opakovaně chválil, ale i já coby laik jsem poznal, že pokud tohle je cesta, kterou se chce ubírat, nebude to právě krátká štreka. A čeká ho na ni hodně překážek.

Večerní přátelák s Litomyšlí na jejich ledě, který připadl na středu 19.12. (5 dní po premiéře u 2009) byl posledním setkáním hráčů před vánoční pauzou. Zatímco já počítal minuty do konce šichty a razil rovnou ze Svitav, Majkyho nabral na zimáku jeden z trenérů. Sešli jsme se až v šatně, abych mu pomohl do výstroje a betonů. Samotný zápas byla přestřelka a do stavu 8:8 se skóre se přelévalo tu na jednu či druhou stranu. Dva z těch osmi gólů dostal po samostatných nájezdech, ale zase neinkasoval, když snad minutu chytal bez hokejky. Čepel se mu při zákroku zasekla na vnější straně branky pod konstrukci a neměl sílu a hlavně ani čas ji vytáhnout. Střely vyrážel a trpělivě čekal, až se hra přesune na soupeřovu půlku. Zvláštní bylo jak se v závěru doposud dramatické a vyrovnané utkání zlomilo. Poté co jsme my srovnali na 8:8, už padali góly jen to litomyšlské brány. Kluci jich přidali ještě dalších sedm. Po zápase ještě následovali penalty všech hráčů. První vychytal, ale trenérovi 2011, který byl s námi na tribuně jako divák, se nelíbilo, že nevyjel z brány. Majkymu proto na dálku radil, co má dělat. Vyjet, zaujmout postoj a pak couvat stejně rychle, jako jede útočící hráč. Majky to zkusil, ale hráč mu udělal kličku a zavěsil do prázdné, jelikož dostatečně rychle nezacouval zpět. Při druhém pokusu to samé, jen na druhou stranu.

„Líp chytá, když je v bráně,“ poznamenal jsem.

„Míšo!“ zařval na něj znovu trenér před nájezdem na branku soupeře, „musíš couvat stejně rychle jako ten hráč!“

Majky opět přikývnul, že chápe a provedl přesně to, co po něm trenér chtěl. Nevím, zda to nebyla jen shoda náhod, ale dalších 6 hráčů mu gól nedalo. A tak jsme vyhráli i nájezdy v poměru 5:2. Což bylo překvapení, jelikož naši kluci s hokejkou a pukem sice čarují, ale často ty svoje parádičky překombinují.

23.12. jsem si po třicetileté pauze nazul na nohy brusle. Dlouho jsem nechával prosby synů, ať s nimi jdu na led, nevyslyšené. Několik dní předtím jsem měl opět problémy s prokrvením mozku, což v mém případě znamená brutální bolesti hlavy, vertigo a rozostřené vidění. Cpal jsem do sebe horem dolem prášky, abych v rachotě přežil, ale to ráno mi bylo najednou dobře jak už dlouho ne. Takže když se k Dádovi a Majkymu přidal i švagr, s tím, že mi půjčí brusle, po dvou ne dost důrazných ne jsem kapituloval. Jen chvíli potom co jsem slezl z cyklistického trenažéru, už jsem mířil na zimák. Veřejné bruslení trvá hodinu a čtvrt a já už toho měl dost po dvaceti minutách kroužení. Nakonec jsem se ale kousnul a díky tomu, že jsem se při jízdě, zakecal s tátou Davidova kamaráda, jsem na bolest zapomněl. Jeho syn Honza byl jediný ze třídy, kdo ho v září následoval k zápisu do školičky bruslení. Pět minut před koncem se ke mně s úsměvem od ucha k uchu a rozpaženýma rukama rozjel Majky (takovou mě radost, že konečně bruslím) a nehledě na mé varování do mě v plné rychlosti napálil. Na to abych se mu vyhnul, bylo pozdě a tak jsem se ho snažil chytit, ale náraz byl tak prudký, že jsem ztratil balanc a hodil záda. Dvakrát operované levé koleno jsem si přitom vytočil do naprosto nepřirozeného úhlu. I přes nadávku, „Majky, já tě zabiju!“ jsem zřetelně slyšel křupnutí.

Z ledu mě odnesli a putoval jsem rovnou do špitálu. Tam mi z kolene vytáhli (nikoli poslední) stříkačku krve a po rentgenu mi s diagnózou prasklého kloubu, koleno oholili s tím, že ho budou muset při operaci sešroubovat. Samozřejmě jsem byl štěstím bez sebe. Už takhle mi v něm chyběla část chrupavky a měl jsem natržený křížový vaz. Takže vyhlídka na další několikaměsíční pobyt doma, kdy ještě víc narostou naše dluhy, mě nenaplňovala právě optimismem. Mladý doktor mě naštěstí po konzultaci s kolegou ještě poslal na magnetickou rezonanci a ta prvotní diagnózu vyvrátila. To co považoval za prasklinu, byl nejspíš jen stín.

Odnesly to pouze vazy, ale jak moc měl určit až ortoped. Vyfasoval jsem ortézu, francouzské hole a vánoční svátky jsem strávil vsedě a vleže. Neschopenku jsem s díky odmítl, s tím, že to rozchodím.

Následující večer jsme zasedli ke štědrovečerní večeři a L. rozlila po připravených skleniček colu a víno.

„A k čemu je to dobrý?“ divil se Majky.

„Děláme to přece každý rok,“ vysvětlila mu L., „někdo z nás ostatním něco pěkného popřeje a pak si přiťukneme.“

„Aha ... a můžu letos já?“

„Beze všeho,“ souhlasil jsem, zvědavý co se v té jeho makovici zase urodilo, „a co bys nám chtěl popřát?“

Majky obřadně pozvedl skleničku s colou a my jeho příkladu následovali, „tak ať je příští rok mamka zdravá ... a taťka ještě živej.“